DIPLOMATIC AFFAIRS

Autor: Ondřej Šlechta

Na bezpečnostní konferenci v Bonnu přislíbil Západ afghánskému prezidentovi Karzáímu ekonomickou podporu do roku 2024. Podle očekávaní tak předpokládané stažení koaličních vojsk v roce 2014 neznamená úplné vyklizení pozic. Je potřeba v této souvislosti dodat, že mezinárodní společenství investovalo v afghánské kampani příliš mnoho, než aby Afghánistán opouštělo se staženým ocasem. Poslední týdny je totiž Afghánistán opět v zorném poli veřejného mínění díky sporům, které rozvířil sousední Pákistán poté, co americké letectvo v rámci protipovstalecké operace zasáhlo pozice pákistánské armády na afghánsko-pákistánském pomezí. Situaci koaličních sil v Afghánistánu navíc možná bude komplikovat i postoj Ruska. Jeho představitelé před několika dny prohlásili, že v případě realizace amerického protiraketového deštníku Rusko nevylučuje reakci v podobě přehodnocení svého doposud postoje k severní distribuční cestě, která má strategický význam pro zásobování koaličních sil a vede z baltských přístavů přes území Ruské federace.

Konkrétní podmínky ekonomické pomoci tomuto válkou zničenému středoasijskému státu by měly vzejít z ministerské konference, která se bude konat příští rok v červenci v Tokiu. Kábul na oplátku přislíbil zesílit boj proti korupci a obchodu s drogami a pokročit v politických reformách. V Bonnu padala silná i líbivá slova, ale kromě příslibů podpory a solidarity žádný plán, jak region stabilizovat, nepřišel.

Špatně zvolená strategie

Už brzy po zahájení invaze do Afghánistánu bylo jasné, že to, co rozpoutal prezident George Bush mladší pod názvem „válka proti terorismu”, má daleko hlubší smysl než jen boj proti teroristickým buňkám. Snaha o americkou hegemonii v oblasti byla podvázána faktem, že si Spojené státy utrhly příliš velké sousto a po vpádu do Iráku je boje s povstalci na dvou místech zároveň oslabily natolik, že nebyly vojensky poraženy, ale ztratily potenciál a prostor přetavit svou vojensko-materiální převahu v kontrolu nad oběma územími. Základní příčinou komplikované bezpečnostní situace v Afghánistánu se stala neadekvátní reakce Bushovy administrativy. Na asymetrický útok 11. září měl reagovat rovněž asymetricky – sofistikovanou zpravodajskou činností a diverzními akcemi proti Al Kajdě, nikoli – jak se stalo, klasickou válkou. Rozhodnutí vrhnout proti Afghánistánu pod vládou Tálibánu konvenční prostředky ve velkém měřítku předznamenalo vietnamizaci celého konfliktu.

Z vojenského hlediska lze uvažovat o tom, že došlo k porážce extrémního křídla Tálibánu. Stejně tak došlo k výrazné likvidaci pozic Al-Káidy v oblasti, nicméně s ohledem na asymetrický charakter teroristické činnosti je otázka, zda  lze přesun (byť vynucený) teroristické skupiny z jedné geografické lokality do jiné, označovat za úspěch. Z dlouhodobého politického hlediska se Tálibán zdá vítězem. Zatímco v roce 2001 byl postoj jasný: Tálibán musí být zničen, postupně se ve štábech spojeneckých armád začalo hovořit nejprve o úvaze a poté nad potřebou uzavřít s umírněným křídlem Tálibánu mír. Je tak bez diskuse, že Tálibán dnes představuje jednu z hlavních rozhodujících sil v Afghánistánu.

Afghánský prezident Karzáí oceňuje pokrok, který jeho země od roku 2001 učinila a zároveň rád apeluje na Západ, aby nepolevoval ve své podpoře. Západní politici, kteří s oblibou poslouchají slova o pokroku, demokracii a přátelství, ale mnohdy zapomínají, co je do Afghánistánu z velké části přivedlo, a sice ekonomické a materiální zájmy. Postupující ekonomická krize může vytvořit podmínky, kdy se občané západních států začnou ptát po chybějících zdrojích. Snaha Západu zachránit nestabilní pozice, které se posledních deset let spíše drolily, než upevňovaly, novou finanční pomocí, může přijít pozdě. Nelze nezmínit, že v Afghánistánu dlouhodobě a mohutně investuje Čína, která se zároveň hodlá podílet na obnově a stabilizaci celého Afghánistánu. Lze si dost dobře představit, že Číňané se budou chtít stát Afgháncům lepšími partnery, než jaké mají v Západu. Peking nebude po Afghánistánu vyžadovat politické reformy, ani udržování standardu v lidských právech. Divokou kartou je výsledek, kdy se Západ v oblasti vojensky, politicky a ekonomicky vyčerpá a jeho pozice bez větších obětí převezme Čína.

Otázka Pákistánu

Vyhlídky na úspěch konference byly od začátku chmurné zejména kvůli rozhodnutí Pákistánu bojkovat ji kvůli smrti svých 24 vojáků, které minulou sobotu zabila palba NATO.  Komplikaci pro Afghánistán ovšem také představují vyhrocené vztahy s Íránem, který do Bonnu sice poslal svého ministra zahraničí, ale ten pouze sdělil, že si Teherán nepřeje, aby USA měly v Afghánistánu i po roce 2014 permanentní vojenské základny.

Sílící nestabilita v regionu však ohrožuje nejen Západ, ale i ostatní afghánské i pákistánské sousedy. Do budoucna se proto jeví klíčovou multilaterální spolupráce Západu s Čínou, Indií, ale i Ruskem a koneckonců Íránem. Zdá se, že vývoj bezpečnostní situace v oblasti bude závislý na tom, zda relativní mocenský ústup především Spojených států bude provázen plynulým nástupem nových aktérů při zachování vzájemného respektu, nebo narážet na spory, konflikty a snahu udržovat hegemonii za každou cenu. Druhý případ by mohl mít o to katastrofálnější důsledky, kdyby se pás nestability protáhl z Pákistánu, přes Írán a plynule až například k syrsko-tureckým hranicím.

Tags: Afghánistán, Al-Káida, Čína, EU, Pákistán, Tálibán, USA

Categories: Obrana a Bezpečnost