Poslední dobou se u nás rozšířil názor, že zvolením Miloše Zemana prezidentem ČR se vytvořily příznivé podmínky pro otočení geopolitického kormidla východním směrem. Podle mnohých se navíc atlantický směr zahraniční politiky země začal dostávat do defenzivy již dříve, minimálně úmrtím Václava Havla.

Příchod Zemanových dlouhodobých spolupracovníků na Hrad, evidentní snaha aktivně ovlivňovat z funkce prezidenta směřování země a fakt, že stačí, aby se nový prezident vyjádřil, a hned je ho v médiích „plno“, způsobil posun politické debaty v řadě ohledů. Známé názory Miloše Zemana na Rusko, jeho budoucnost v EU a údajnou potřebu posílit ekonomické vztahy mezi ním a Českou republikou hrozí zastínit dosavadní neokonzervativní linii a do jisté míry v závislosti na konkrétním stavu světa protiruskou orientaci zahraniční politiky ČR.

Na dosavadním přístupu zahraniční politiky k Rusku se podepsalo hned několik faktorů. Mimo historického pocitu křivdy za rok 1968 především autorita Václava Havla, včetně atlantické orientace jeho nejbližších spolupracovníků jako bývalého ministra obrany Vondry, a otevřený antirusismus někdejšího premiéra Topolánka.

Po Havlově odchodu se garantem „havlismu“ v zahraniční politice stal současný ministr zahraničí Schwarzenberg, ale ten nápor Zemanova syrového zahraničněpolitického pragmatismu nestíhá. Buď se chystá na efektivní protiúder, nebo, což je pravděpodobnější, mu spíše docházejí síly. Zemanovy rozhodné kroky tak prošlapávají cestu trendu, který velká část veřejnosti zřejmě odmítat nebude. Mnohé bystré komentátory to již vedlo k vyslovení domněnky, že řadu lidí v ČR, zklamaných dosavadním vývojem a ztrácejících víru v demokratické instituce, může vidina mnohem těsnějšího provázání s Ruskem do budoucna lákat.

Ne že by nám pragmatičtější přístup k Ruské federaci neprospěl. Rostoucí obchodní výměna mezi ČR a RF za poslední roky sice nepotvrzuje názor, že kritika politických a právních poměrů v Rusku negativně poškozuje hospodářské zájmy. V případě zahraniční politiky ČR ale právě lidskoprávní rozměr mnohdy sloužil pouze jako účelový politický klacek „pravdoláskařů“. Co nesmělo být dovoleno Rusku, bylo ve stejné, ne-li větší míře zamlčováno či přehlíženo u jiných, nemluvě o nezametení si před vlastním prahem.

Výhradně prozápadní orientace by nás brzy mohla dovést ke zjištění, že proti černobílému vnímání a ostrakizaci Ruska se ozývají hlasy právě ze Západu. I Zbigniew Brzezinski, klasický studenoválečník a velmi ostrý kritik Ruska posledních let, ve své nové knize Strategic Vision vysvětluje, proč by USA již neměly vůči Rusku zastávat domýšlivé postoje a proč je v našem zájmu – i z hlediska větší demokratizace Ruska – přitahovat jej k Evropě a Západu obecně. Z tohoto pohledu je vstřícný postoj Miloše Zemana logický a v podstatě je navázáním na názory velikánů evropské sociální demokracie, jako je třeba Helmut Schmidt.

Potud je Zemanův proruský postoj v pořádku. Zdrojem obav je však zejména okruh jeho spolupracovníků. Nezřídka jde o lidi spjaté s ruským byznysem. Fakt, že mnozí z nich budou pracovat v prezidentské kanceláři a nemají patřičnou bezpečnostní prověrku (a vzhledem k jejich podivné minulosti a temným kontaktům by jí prý neměli dostat, jak tvrdí třeba senátor Štětina), vede k názoru, že prezident Zeman představuje bezpečnostní riziko.

Mínění, že nástup Miloše Zemana bude znamenat plíživé podbízení se Rusku, pak posiluje obava, že trend by mohl být ještě horší, pokud nadále bude posilovat KSČM (zasedne v příští vládě, anebo bude podporovat jednobarevnou vládu ČSSD, a tím ji bude držet pod krkem a vydírat). Komunisté by skutečně mohli mít zájem na tom, aby k prohlubování partnerství s Ruskem docházelo na úkor našich vazeb k Západu. To si ovšem Miloš Zeman nepřeje, stejně jako si to nepřál Václav Klaus. Navíc taková politika by vyžadovala vypracování jednoznačné zahraničněpolitické doktríny. A ta nevznikne.

Někteří čeští komunisté Rusko doposud vnímají jako určitou hráz vůči „imperialistickému“ Západu. Ti chytřejší pochopili neudržitelnost takových představ a dobře si uvědomují, že minimálně od dob Primakovovy doktríny je cílem Ruska sice omezovat moc Spojených států, ovšem nikoli v konfrontačním duchu, nýbrž podporou multipolárního světového uspořádání, což má limitovat západní monopol na určování toho, jaké politicko-ekonomické uspořádání je univerzálně správné. Nelze zapomínat ani na fakt, že ruští komunisté v současné době představují opoziční, nikoli prorežimní sílu.

Nicméně je to paradoxně současná svébytná ruská národní mytologie, kdy je velikost nového Ruska stavěna na pelmelu odkazů na carskou, bílou i stalinistickou minulost, co v mnohém připomíná zvláštní pravolevou názorovou koalici, kterou je v českém mediálním prostředí stále více slyšet. V ní na webech jako Freeglobe nebo EUserver souzní alternativci, zástanci konspiračních teorií, komunisté a protiameričtí socialisté spolu s národovecky orientovanými katolíky, kteří v putinovském Rusku spatřují protiváhu dekadentnímu liberálnímu Západu. Její potenciál výrazně ovlivnit zahraniční politiku ČR je však limitovaný – znamenal by uvést v život koncepci Karla Kramáře: Moskva a panslavismus.

Miloš Zeman tuto cestu následovat nebude ani nevystoupí s vlastní geopolitickou iniciativou. K tomu, aby se stal českým Gerhardem Schröderem, mu chybí dvě věci: přesvědčení a jistý druh zdrženlivosti.

Těžko si představit, že se právě Miloš Zeman stane trojským koněm ruské geopolitiky ve střední Evropě. Jako eurofederalista usiluje o celoevropské sblížení s Ruskem, a vzhledem k jeho negativnímu vztahu k islámu, který často vede ke zkratkovitému myšlení, bude jen těžko opakovat roli, kterou sehrál Schröder v případě války v Iráku. Zeman se také několikrát vyslovil pro bombardování Íránu. Ten současné Rusko vyzbrojuje a cíleně podporuje pro jeho šíitský charakter, jako protiváhu sunnitským monarchiím financovaným Spojenými státy.

Druhou věcí je, že ve vztahu ke kontroverzním otázkám spojeným s Ruskem Zeman rychleji mluví, než myslí. To potvrdil několikrát během prezidentských debat, kdy například prohlásil, že gruzínskou válku v roce 2008 zahájila Gruzie útokem v Abcházii (což je nesmysl, maximálně je pravdivé to, že konflikt jako první eskalovala Gruzie, nicméně v Severní Osetii).

Ano, na Hradě se buduje svébytné mocenské centrum, které je spojeno s kontroverzními lidmi, pro jejichž obchodní vazby na některé ruské společnosti by mohlo za určitých okolností vyvstat pro ČR bezpečnostní riziko. Ovšem za předpokladu, že patřičné orgány státní správy v ČR fungují, jak mají, nehrozí, že by Zemanovo volání po vyváženějším vnímání Ruska přerostlo v impulzy podněcující geopolitické přeorientování ČR. Na to je Miloš Zeman moc velký solitér s malým pochopením pro jemné nuance mezinárodní politiky.

Psáno pro Revue politika

Autor: Ondřej Šlechta

Jak se zintenzivňuje syrská krize, stoupá nervozita sousedního Turecka. Ankara podporuje syrské protivládní povstalce a na svém území zřídila uprchlické tábory pro syrské obyvatelstvo, prchající před následky válečných útrap. Zároveň soustavně stupňuje rétoriku vůči syrskému režimu, ačkoli se k samostatné vojenské intervenci odmítá z řady důvodů odhodlat.

V sobotu, 11. května, se napětí mezi Tureckem a Sýrii zintezivnilo poté, co městem Reyhanli v klíčové provincii Hatay, ležící na hranicí se Sýrií otřásla série dvou výbuchů. Útoky cílily na městskou halu a poštu. Ačkoli se k útoku nikdo nepřihlásil, padly určité domněnky, že by za výbuchy mohly stát syrské zvláštní služby. Damašek jakoukoli účast na explozích striktně odmítá, ovšem to nemusí znamenat, že mluví pravdu. I pokud platí, že ano, pak je velmi pravděpodobné, že za výbuchy mohou stát levicové guerilly (například DHKP-C), které v Turecku syrský režim využívá jako vlastní proxy.

Již výbuch u amerického velvyslanectví v turecké Ankaře letos v únoru vlastním způsobem provedení, výběrem cíle naznačil, že strůjcem útoku může být organizace DHKP-C (Devrimci Halk Kurtuluş Partisi-Cephesi), která se nakonec k útoku sama přihlásila. DHKPC od 70. let 20. století usiluje o svržení dosavadní moci a nastolení marxistické vlády v Turecku.

Na možné propojení se zvláštními službami Sýrie ukazují i kontakty Sýrie s podobnými skupinami v minulosti a jistá ideologická příbuznost vládnoucí ideologie “baasismu” s marxistickými myšlenkami. Využití zástupných skupin proti nepříteli je skrytou válkou, ale to vůči sobě více či méně skrytě vede Sýrie s Tureckem již od začátku revolučních událostí v Sýrii.

Syrský režim si dobře uvědomuje existenci červené linie, která nesmí být překročena, jelikož jeho strategickým zájmem v současnosti je za každou cenu zabránit zahraniční ozbrojené intervenci v zemi. S nekvětší pravděpodobností tedy nebyl tím, kdo při nedávné eskalaci nasadil do bojů chemické zbraně. Damašek se ovšem pravděpodobně mohl rozhodnout kalkulovat s určitým rizikem a vyhrotit situaci tak, že v pravou chvíli zasáhne tureckou vládu na citlivém místě.

V současné době probíhají mezi tureckou vládou a kurdskými separatisty rozsáhlé rozhovory o uzavření vzájemnéo příměří. Jedním z důvodů, které Ankaru k tomuto kroku vedou, je nepochybně snaha stabilizovat kurdské oblasti tureckého území právě s ohledem na prohlubující se syrský problém. Nicméně Ankara musí počítat s tím, že především kurdská enkláva na území Sýrie nemusí tento proces podporovat a pravděpodobně jej bude sabotovat. Ozbrojená intervence Turecka v Sýrii by nutně musela zahrnout severovýchodní oblasti, obývané právě Kurdy a celou situaci by několikanásobně zkomplikovala.

Turecko se tak ocitá v nezáviděníhodné pozici. Veřejnost není obecně nadšená z vidiny uzavření příměří, kroky vlády v tomto směru nepodporuje. Toto ve spojení s nejsitotou, jak se k mírovým rozhovorům mezi Ankarou a PKK postaví kurdské enklávy v okolních státech, vytváří dobré prostředí pro to, aby se Sýrie a její šíitští spojenci, především pak Írán, pokusili prohloubit nestabilitu v tureckém příhraničí a oslabili pozici vládnoucí Strany pokroku a spravedlnosti. V tomto ohledu by údajný syrský podíl na expozích v Reyanhli byl logický.

Evropa, Rusko a bývalý SSSR

13.květen; jednání ministrů financí eurozóny o rozpočtu EU pro léta 2014-2020

13. květen; členové Evropského parlamentu a Evropské komise budou diskutovat o rozpočtu

15. květen; vysoká komisařka EU pro zahraniční politiku Catherine Ashton bude jednat s hlavním íránským vyjednavačem ohledně jaderného programu země Saedem Jallilem. Ashton bude reprezentovat zároveň postoj USA, Číny, Ruska, Velké Británie, Francie a Německa.

15.-16. května; konání Evropského obchodního summtu v Bruselu.

15. května; představitelé Ukrajiny se setkají se zástupci Evropské koise. Kyjev očekává, že Brusel schválí přístupové dohody s Ukrajinou.

16. květen; Arménie zahajuje předsednictví Výboru ministrů v rámci Rady Evropy.

Americký kontinent

13. květen; prezident USA Barack Obama přijme v Bílém domě britského premiéra Davida Camerona.

16. květen; americký prezident se ve Washinghtonu sejde s tureckým premiérem Erdoganem.

Afrika

13. květen; představitelé Súdánu a Jižního Súdánu se sejdou v Chartúmu k projednání otázek kolem aktivity rebelů na hranicích.

13. květen; Rada bezpečnosti OSN bude v sídle OSN v New Yorku probírat otázky terorismu v Africe.

Blízký východ a Severní Afrika

6.-30. květen; více než 30 zemí, včetně USA, se účastní mezinárodního cvičení, zaměřeného na likvidaci min a protiopatření. Cvičení se koná v Bahrajnu.

14.-15. květen; lídři Turecka, Bosny a Hercegoviny a Srbska se setkají v Ankaře. Očekává se, že oznámí dohodu o vzájemné ekonomické spolupráci.

17. květen; egyptský premiér Hesham Kandil cestuje do Istanbulu na setkání s guvernéry Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj. Přijede na pozvání tureckého premiéra Erdogana.

Asie

13. květen; hlavní americký velvyslanec pro Severní Koreu Glyn Davies cestuje do Soulu, aby s jihokorejskými představiteli probral nejnovější vývoj na korejském poloostrově.

15. květen; ministři silových resortů Indie mají projednávat zřízení nového protiteroristického centra.

14.-20. květen; Thajsko pořádá v pořadí druhý asijsko-pacifický summit o vodních zdrojích. Summit se ponese převážně ve znamení debat ohledně správy vodních zdrojů v suchých asijských oblastech a jejich udržitelnost.

nespecifikované datum; malajská hlavní opoziční strana – “Lidová strana spravedlnosti” plánuje několik celonárodních protestů, namířených proti údajným podvodům a machinacícm v nedávných volbách.

Autor: Ondřej Šlechta

Zpráva, že společnost Defense Distributed nedávno ve Spojených státech úspěšně otestovala první prototyp zbraně, sestavené z komponentů, vytištěných na 3D tiskárně, vyvolala oprávněný poprask. Věc je závažnější o to více, že v době, kdy americká veřejnost, rozdělená na dva nesmiřitelné tábory, diskutuje omezení vlastnictví zbraní, software, umožňující vytisknout si doma pistoli, je volně stažitelný z Pirate bay a již si jej stáhlo bezmála 100 000 lidí. Panují obavy z toho co se stane, až si začnou trojrozměrným tiskem opatřovat zbraně teroristé.

3D tisk

Technologický hit poslední doby, o němž se tvrdí, že má potenciál změnit hospodářství, společnost a způsob chápání světa podobně jako například vynález parního stroje, je vlastně v principu jednoduchý. Pomocí specifického zařízení se vytvářejí trojrozměrné objekty z vhodného materiálu. Tisk je pak řízen po vrstvách pomocí ovládací elektroniky na základě programové předlohy.

Bylo otázkou času, kdy se podobného vynálezu chopí nadšenci do zbraní. Zatímco běžná pistole má sériové číslo, u prototypu Defense Distributed toto odpadá, stačí mít k dispozici 3D tiskárnu (která zatím není záležitostí finančně dostupnou každému) a vhodný program. Samotná pistole se skládá z 16 částí, z nichž 15 je možné vytisknout na 3D tiskárně. Střílí standardní náboje pro ruční palné zbraně a díky vyměnitelné hlavni je v ní použitelná munice různého kalibru.

Obavy z  ”open source” terorismu

Někteří američtí senátoři již přišli s návrhy, které mají 3D tisk zbraní zakázat. Důvod je nasnadě; strach, že zbraň nezjistitelnou detektorem kovů pronese například útočník na palubu letadla.

Jenže jak je jednou podobný software k dispozici na síti, žije vlastním životem a se stoprocentní jistotou je již v rukou zločineckých a teroristických skupin, které jej budou sdílet, aktualizovat a upravovat dle vlastních potřeb. Pravděpodobně tak nepomůže ani nedávný zásah amerických úřadů proti výrobcům a nařízení, že patřičný software musí z webu pryč. Ve skutečnosti je ovšem 3D tisk jen pokračováním významného trendu posledních let, kdy útočníci stále více spoléhají na volně dostupné prostředky.

Válčení již dávno není uzavřenou, státem sponzorovanou záležitostí, ke kterému jsou potřeba prostředky, podléhající státní regulaci. Řada zdrojů a know how, potřebné k tomu, jak vést ozbrojený boj, je doslova rozeseto všude okolo nás. Mnohdy stačí nejbližší prodejna se zahradnickými potřebami a samozřejmě internet. John Robb, tvůrce konceptu “open source warfare” (česky např. zde) jej považuje za skutečnou válku volně dostupnými prostředky“, protože způsob, jakým se povstalecké skupiny organizují, sdílejí informace a přizpůsobují svůj postup, je silně podobný hnutí open-source při vývoji počítačových programů. Povstalecké skupiny, stejně jako počítačoví hackeři, vytvářejí volné rovnostářské sítě k uskutečnění společné vize. Spojení touto vizí si vyměňují informace a spolupracují na úkolech společného zájmu. A stejně jako u softwarové komunity, hrají informační technologie a internet základní roli i v organizaci útočníků.

Potřebujete satelitní fotografie místa, kam chcete umístit bombu? Podívejte se na Google Earth. Nestačí vám to a potřebujete detailní podobu ulic, včetně znalosti, kde jsou jednosměrky? Není nic jednoduššího, než se proklikat ulicí skrze aplikaci Street View. Návodů na bombu je dnes na internetu nepřeberné množství a smrtící jed získáte speciální úpravou doslova z toho, co máte doma ve spíži. Návod jak na to ale zřejmě naleznete v anglicky psaném časopise Inspire, což je ideologicko-technologický manuál Al-Káidy, rovněž dostupný na internetu.

Jak se bránit

Zcela eliminovat riziko zneužití čehokoliv k teroristickému účelu by fakticky znamenalo zlikvidovat svobodnou společnost. Klíčem k úspěšné obraně je pochopit asymetrický způsob uvažování a boje teroristů.

Je s podivem, že koncept asymetrické války, kdy slabší strana vyrovnává technologickou, nebo početní převahu protivníka využitím nestandardních taktik, které zpravidla nevedou k vítězství v klasickém slova smyslu, ale k přenesení boje za bitevní linii a v důsledku k naprostému vyčerpání protivníka, v podstatě definoval před mnoha staletími již čínský mudrc Sun-Tzu v traktátu Umění války.

Západní společnost ji přesto doposud zcela nepochopila. Posledním důkazem je případ bombového atentátu v Bostonu. Zatímco s diskutabilním efektem bombardujeme bezpilotními letadly za mnoho milionů dolarů údajné skrýše teroristů v pákistánských horách, skutečný útok přijde během maratonu pomocí improvizované nálože obsahující komponenty za pakatel.

Je načase ptát se, zda ve válce proti terorismu postupujeme správně. Jde o to, že čím sofistikovanější technologii proti terorismu nasadíme, tím ke stále jednodušším a proto dopředu těžko odhalitelným prostředkům boje se teroristé budou uchylovat. A také, čím více nevinných během protiteroristických úderů pomocí sofistikované techniky zemře, tím frustrovanější a odhodlanější mohou být příští útočníci. Na čí straně zůstane černý petr? Nebude to ve finále civilizace, která utratí miliony za jedno smrtící bezpilotní letadlo, ale stěží ochrání, leda za cenu omezování svobody, vlastní občany před útočníky, kteří použijí hnojivo, benzin, nebo vytištěné prototypy zbraní?

Zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie

Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha pořádá každoroční odborné setkání u příležitosti Dne Evropy. Na setkání vystoupí s příspěvkem “Aktuální teroristické hrozby Evropě” náš analytik Ondřej Šlechta.

Akce se uskuteční 7.5. 2013 od 9:00 v Auditoriu VŠMVV.

Pozvánka ke stažení ZDE

Prvopočátky islámu na Kavkaze se datují od sklonku 7. a 8. století, kdy arabská vojska obsadila dagestánské město Derbent, jež bývá označováno za bránu Kavkazu a klíč ke Kaspickému moři. Relativně brzký průnik islámu do oblasti ovšem neznamenal jeho dramatické rozšíření. Naopak – islám pronikal do kavkazského vnitrozemí velmi pomalu, což bylo dáno více faktory. Jednalo se o obtížný terén bez solidní infrastruktury a s absenci centrální politické autority, která by islám přijala a prosadila mezi populací mocensky.

Islám na Kavkaze

Islám posloužil jako vhodná ideologická spojnice mezi etnicky a klanově nesmírně roztříštěnými společenskými skupinami severního Kavkazu, ovšem nikdy na severním Kavkaze nedosáhl takového vlivu na společnost jako třeba na arabském poloostrově.

V rámci severního Kavkazu se stal hlavním centrem islámu Dagestán, kde jeho věrouka pronikla do místní každodennosti nejhlouběji. V ostatních oblastech, např. v pro severní Kavkaz klíčovém Čečensku, si uchoval především svoji ideologickou roli spojnice mezi klany (tejpy) a věroučnou populaci ovlivňoval v menší míře. Islám se do Čečenska šířil z oblasti dnešního Dagestánu, kde má i dnes daleko silnější postavení, a začal tak vytlačovat jak křesťanství, tak o něco méně důsledněji i tradiční pohanskou kulturu této oblasti.

Čečensko představuje území ležící na etnicky heterogenním severním Kavkazu a stejně jako o většině národů v této oblasti přítomných, je možné i o Čečencích tvrdit, že více než jednotný národ představují soubor klanů, zvaných tejpy. Právě úloha klanů je podstatná i z hlediska zkoumání organizovaného zločinu a terorismu v této oblasti působících či z nich pocházejících.

Díky neohleduplné etnicko – kulturní politice SSSR v průběhu celé jeho existence a občasných forem státního terorismu vůči etnickým menšinám na Kavkaze došlo k nejvýznamnější deportaci Čečenců v roce 1944 dále na východ ze jejich možné kolaborace s Němci.

I když po roce 1956 bylo Chruščevem povoleno, aby se původní obyvatelé vrátili na svá území, to již bylo z velké části, nebo alespoň jeho nížinaté a úrodné oblasti obydleno povětšinou Rusy, což následně definitivně zhoršilo vztahy mezi oběma etniky. V souvislosti s přesunem vznikla rovněž čečenská menšina v Kazachstánu, jejíž část později participovala na aktivitách čečenského organizovaného zločinu.

Struktura čečenské společnosti

Základním prvkem čečenské společnosti je klan, v místních podmínkách zvaný tejp, složený z rodin, zpravidla širšího počtu členů. Tejp kromě určité příbuzenské soudržnosti představuje rovněž samosprávnou a relativně nezávislou jednotku, přičemž o jeho řízení a veškerých aktivitách s ním spojených rozhodují klanoví stařešinové. Širší stupeň představují tuchumy, sdružení více klanů, dlouhodobé i krátkodobé, založené na společném zájmu, vznikající zpravidla v období krize jakožto integrační prvek. Díky této strukturaci ve společnosti je možné předpokládat nevoli k přijímání jakýchkoliv autorit ze strany státu či náboženských institucí. Tejp tak dokáže uspokojivě suspendovat funkci státu v mnoha v oblastech, jako zajištění bezpečnosti, finanční podpory svých členů i zajištění pořádku, k čemuž slouží využívání zvykového práva zvaného adat.

Organizovaný zločin

První počátek organizované trestné činnosti lze u Čečenců objevit již v 50. letech na území Kazachstánu, v Rusku pak koncem 80. let , kde byly a jsou aktivní převážně v Moskvě a Petrohradu .

Struktura čečenských kriminálních skupin vychází ze společenské skladby a i zde je patrné uspořádání primárně na základě příbuzenských vazeb, v širším okruhu pak klanu. K nejširšímu sjednocování dochází v případě působení mimo vlastní území Čečenska, kde se hovoří o Čečenské mafii a která vyniká organizací na základě etnické příslušnosti svých členů.

Sami Čečenci pak tyto organizace nazývají bratrstvy, bratva. Příbuzenské či etnické vztahy zvyšují jednak důvěru v rámci organizace a zároveň stěžují infiltraci vyšších postů ze strany bezpečnostních orgánů.

Pro financování činnosti slouží, podobně jako u jiných post-sovětských organizací, pro všechny gangy společný fond, zvaný obščak.

Čečenský organizovaný zločin a v pozdější etapě s prvky terorismu, je pak projevem změn počátku 90. let minulého století, přičemž jeho kořeny je možné identifikovat již ve spojení s příchodem islámu do severokavkazské oblasti a následně mísícími se zájmy o tuto strategickou oblast.

Reislamizace a radikalizace na přelomu tisíciletí

Začátek 21. století se stal svědkem značného nárůstu teroristických útoků motivovaných islámským radikalismem a postsovětský prostor nebyl výjimkou. Ačkoliv byla tato oblast více než 70 let terčem masivní a nekompromisní sekularizace, resp. ateizace , přesto zde náboženské cítění přetrvalo vzhledem k faktu, že značná část populace vyznávala různé varianty islámu.

Důvodem byla především samotná povaha místního, tzv. lidového islámu (narodnyj islam). Lidový islám představuje svébytnou smíšeninu pohanských kultů a muslimské věrouky a na severovýchodním Kavkaze je rovněž silně ovlivněn islámským mysticismem – súfismem. (Súfismus stojí jaksi na okraji islámu, je vůči němu kontroverzní a týká se především vnitřní náboženské zkušenosti.) Tato symbióza způsobila, že se islám stal neodmyslitelnou součástí (etnické) identity severokavkazských národů.

Skutečnost, že se zakazovalo modlit v mešitách a studovat islám, ale přivodila citelnou redukci islámské vzdělanosti a došlo i k významné sekularizaci obyvatelstva, zejména ve městech . Islám však vykořeněn zdaleka nebyl, jelikož se v podobě lidového islámu stal součástí místních národů. Přesunul se do podzemí, kde fungoval na základě nelegálních či pololegálních uskupení – bratrstev (súfijských virdů) a spolků (vesnických džamaatů).

V oblasti došlo díky (centrem postupně nekontrolovanému) prohlubování politiky glasnosti k situaci, kterou lze bezesporu nazvat islámským znovuzrozením – revivalismem. Bylo postupně přistoupeno k odstranění restrikcí a náboženské cítění začalo být demonstrováno zcela otevřeně. Dále došlo k odstranění bariér bránících styku sovětských muslimů se zbytkem islámského světa a v neposlední řadě se v oblasti začaly objevovat nadace a misionáři ze zahraničí, především ze Saúdské Arábie a dalších arabských zemí.

Počátkem 90. let byl v regionu zaznamenán lavinovitý nárůst počtu (pseudo)islámských spolků či organizací, které však často měly s islámem pramálo společného. Nezřídka byly zakládány individui s pochybnou pověstí. Adjektivum „islámský“ v názvu mělo předákům těchto organizací zvyšovat prestiž a „legitimizovat“ je v očích krajanů. Jako houby po dešti vznikaly nejrůznější islámské džamaaty (spolky), dobročinné organizace, rekonstruovaly se staré a otevíraly nové mešity apod.

Nedávná bostonská tragédie názorně ukázala, kdo je kdo. Spousta těchto hnutí byla financována americkými spojenci ze Saúdské Arábie a tak nastala úměrná radikalizace kavkazských muslimských skupin, spousta z nich se obrátila k útokům na ruské civilisty.

Objevují se zprávy, že obviněný mrtvý bombový atentátník z bostonského maratonu Tamerlan Carnajev, zabitý během přestřelky s policí ve Watertown v Massachusetts 19. dubna, se stal „zradikalizovaným“ muslimem, když se účastnil tajného programu , realizovaného přes Gruzii, určeného k destabilizaci ruského severního Kavkazu.

Kypru se nabízí jedno velmi účinné řešení současných finančních těžkostí. Prudký rozvoj těžby zemního plynu objeveného u břehů ostrova v roce 2011 by mohl přinést zemi ročně více než 3 miliardy eur. Těžbě ovšem stojí v cestě nákladnost výstavby infrastruktury, a zejména odmítavý postoj Turecka vzhledem k dekádám trvajícímu sporu o statut Turecké republiky severního Kypru (TRNC). Přičteme-li nevyjasněné námořní hranice ve východním Středomoří, plynu se přezdívá „diplomaticky zakletý.“

Pokud by se ovšem Kypru úspěšně podařilo všechny problémy spojené s rozvojem těžby překonat, v roce 2020 by do ekonomiky z jeho produkce mohla přitéct až jedna osmina dnešního kyperského HDP a příjmy na daních jedné desetiny ročních vládních výdajů.

Ekonomická příležitost

Oblast východního Středomoří nebyla pro těžaře dlouho zajímavá. V roce 2000 ovšem bylo v izraelských vodách objeveno malé plynové pole Mari-B, které od roku 2004 produkuje plyn pro izraelskou spotřebu (v roce 2012 pokrývalo až 60 % jeho spotřeby). Nález předznamenal prudký nárůst průzkumných aktivit vedoucích k objevům řady polí, a zároveň přilákal řadu zahraničních těžařských společností. Nejaktivnější z těchto firem, americká Noble Energy, v roce 2011 objevila v kyperských vodách pole Aphrodite. Jeho velikost se odhaduje mezi 180 a 250 miliardami metrů krychlových (BCM) plynu. Pro představu, izraelské pole Mari-B, které již dosáhlo vrcholu těžby v roce 2011 po ukončení egyptských plynových dodávek do Izraele, obsahovalo 30 BCM.

Kypr se sice rozhodně nestane díky objevu poli Aphrodite zásadním hráčem na trhu s plynem. Součet všech izraelských polí je zhruba čtyřikrát větší a například celá EU v roce 2011 spotřebovala 440 BCM zemního plynu. Podle odhadů IEA by ale příjmy z licencí z těžby plynu a jeho následného prodeje přinesly malé kyperské ekonomice 2,3 miliardy eur ročně a vládě dalších 0,8 miliardu eur na příjmech z daní. HDP Kypru v roce 2012 přitom tvořilo 19 miliard eur. znam je tedy zřejmý.

Ložiska plynu ve východním středomoří

Nákladná infrastruktura

Pokud Kypr plyn skutečně začne těžit (cílem pro zahájení produkce je rok 2017/2018), naprostá většina komodity bude určena pro export. Ještě v roce 2009 zajišťoval více než 99 % energetické spotřeby dovoz ropy. Kyperská vláda v reakci na objevy plynu prohlásila, že chce diverzifikovat energetický mix země směrem k posílení role plynu, nelze očekávat radikální transformaci.

Dle odhadů by celá kyperská ekonomika mohla v roce 2020 spotřebovat ročně pouhých 0,9 BCM plynu. Objem komodity určený k exportu proto bude, v případě uskutečnění těžebních plánů, značný.

Kypr při rozvoji těžby čelí dvěma zásadním překážkám: musí investovat obrovské peníze do potřebné infrastruktury, nejistotu pro těžbu představuje také Turecko. Země dává přednost exportu plynu ve zkapalněné podobě (LNG), před levnějšími alternativami v podobě pevného plynovodu. Potrubí přes Řecko by vzhledem k liberalizaci evropského trhu s plynem bylo méně ziskové a plynovod do Turecka je kvůli vztahům s Kyprem nerealistický.

Prohloubení vrtů a vybudování zařízení na zkapalnění plynu sice přijde až na 10 miliard eur, ovšem LNG dá Kypru nezávislost na fyzické přepravní infrastruktuře, a zároveň možnost exportovat plyn na finančně atraktivní východoasijské trhy. K investici proto kyperská vláda dle ministra zahraničí Kasoulidese přistoupí nehledě na to, zda se partnerem projektu rozhodne být Izrael, se kterým Kypr při rozvíjení těžby počítal. Rozhodnutí izraelské vlády se očekává v následujících měsících.

Turecká karta

Rozhodnost Kypru, umocněná finančními potížemi země, demonstruje odhodlání země přikročit co nejrychleji k těžbě, a získat tak přístup k vysokým příjmům. Proti je ovšem rostoucí regionální velmoc Turecko.

Premiér Recep Tayyip Erdogan trvá na sdílení veškerých potenciálních příjmů z těžby s obyvateli Turecké republiky severní Kypr, od invaze v roce 1974 ekonomického, politického a vojenského chráněnce Ankary. V opačném případě dokonce Erdogan nevyloučil přijetí opatření proti „neakceptovatelné kyperské aktivitě.“ Na druhé straně, Kypr takový krok podmiňuje dohodou, že z peněz nebude profitovat 30 000 tureckých vojáků na ostrově. Požadavek se fakticky rovná žádosti o jejich odchod.

Turecko postupně začíná volit smířlivější přístup s cílem získat podíl na exportu středomořského plynu. Začátkem dubna 2013 nabídl turecký prezident Gul Kypru zrušení obchodních embarg a uvolnění napětí (již o měsíc dříve přitom Turecko po 2 letech normalizovalo vztahy s Izraelem).

Pokud Turecko, hlavní politická překážka rozvoje kyperské těžby, zaujme aktivní přístup, a Kypr na druhé straně bude ochoten hledat dohodu se svým rivalem, je velmi pravděpodobné, že k budování infrastruktury na těžbu a export plynu skutečně dojde. Kypru by „diplomaticky prokletý“ zemní plyn mohl přinést, ve středně dobém horizontu, finanční spásu.

Turecko postupně začíná volit smířlivější přístup s cílem získat podíl na exportu středomořského plynu. Začátkem dubna 2013 nabídl turecký prezident Gul Kypru zrušení obchodních embarg a uvolnění napětí (již o měsíc dříve přitom Turecko po 2 letech normalizovalo vztahy s Izraelem).

Zdroj: www.filiptucek.com

29. duben; setkání izraelského prezidenta Perese a papeže Františka I. V Římě.

30. duben; Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vyhlásí své rozhodnutí v kauze procesu vůči bývalé premiérce Tymošenkové na Ukrajině.

30. duben; očekávaná schůzka mezi vojenskými představiteli Ruské federace s Spojených států k projednání plánů na výstavbu protiraketového deštníku.

1. květen; Svátek práce v Evropě, očekávané protesty a veřejná shromáždění v ulicích evropských měst.

2. květen; ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov je na návštěvě Maďarska, kde se má sejít se svým protějškem Jonosem Martonyim a diskutovat o budoucnosti vztahů obou zemí.

2. květen; místní volby ve Spojeném království.

3. květen; schůzka mezi Velkou Británií a Ukrajinou ve věci projednání ukrajinského plynového sektoru.

4. květen; britské opoziční hnutí, zvané “99%” plánuje v britských městech několik demonstrací, namířených proti vládním škrtům.

Americký kontinent

1. květen; podporovatelé venezuelského opozičního politika Henrique Caprilese plánují na 1. května celonárodní protestní pochod proti nedávno zvolenému Nicolasi Madurovi a údajně zfalšovaným výsledkům voleb.

2.- 4. května; americký prezident Barack Obama cestuje na návštěvu Mexika a Kostariky a bude zde jednat o obchodních otázkách a v Mexiku rovněž o problematice mexické imigrace převážně do jižních států USA.

3. květen: Kostarika pořádá regionální summit středoamerických států, americký prezident Barack Obama se jej bude účastnit.

Blízký východ a Severní Afrika

29. duben; americký ministr zahraničí John Kerry se ve Washinghtonu sejde se zástupci Arabské ligy.

30. duben – 1. květen; v pořadí již druhá mezinárodní konferenci o rekonstrukci Libye proběhne v Benghází.

1. květen; Nejvyšší libyjský soud se bude zabývat odvoláním 19 ukrajinských kontraktorů, odsouzených k 10 letům odnětí svobody za údajnou podporu režimu Muammara Kaddáfího.

Asie

29. dubna – 2.května; Ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov a indický ministr zahraničí Salman Khurshid budou diskutovat vzájemné vztahy v rámci setkání indicko-ruské mezivládní skupiny v Moskvě.

3. květen; Zvláštní protiteroristický soud v Pákistánu znovu otevře vyšetřování zavraždění bývalé pákistánské premiérky Benazir Bhutto.

5. květen; očekávané všeobecné volby v Malajsii.

5. květen; izrelský premiér Netanyahu navštíví Čínu. Bude to první návštěva vrcholného izraelského představitele v Číně od roku 2007.

Autor: Miloš Bílý

Bostonská tragédie ukázala, jak nutná je těsnější mezinárodní koordinace zaměřená na prevenci teroristických činů. Jak oznámila tisková služba Kremlu, prezidenti Vladimir Putin a Barack Obama se během svého telefonického rozhovoru dohodli na tom, že budou pokračovat ve spolupráci v boji s terorismem.

Po dopadení útočníků z bostonského maratonu američtí federální agenti sledují horkou stopu vedoucí na ruský Kavkaz. Informují o tom ruská i americká média.

Vyšetřovatelé objevili na stránce Tamerlana Carnajeva na YouTube celou filmotéku s extrémistickým obsahem a odkazy na stránky hnutí, které vede právě Doku Umarov.

Umarov je v současnosti považován za jednu z největších hrozeb ruské národní bezpečnosti. Spojené státy vypsaly 27.5. 2011 odměnu pět milionů dolarů (87 milionů korun) za informace, jež povedou k dopadení teroristy Doku Umarova. Zároveň podle agentury AP zařadily jeho skupinu označovanou jako “Kavkazský emirát” na seznam teroristických organizací.

Kdo je Umarov ?

Doku Umarov, celým jménem Doku Chamátovič Umarov, se narodil 13. dubna 1964 v čečenském městě Kharsenoy. Vystudoval obor stavební inženýrství v Naftovém institutu v Grozném. Po dokončení studia pracoval v Rusku jako inženýr. V roce 1992 byl hledaný pro podezření z vraždy. Během války mezi Čečenskem a Ruskem se Umarov vrátil zpět do Čečenska a zapojil se do čečenských bojových akcí.

Po ovládnutí čečenského separatistického hnutí se přiklonil k islámskému fundamentalismu. Přihlásil se k odpovědnosti za největší teroristické útoky v Rusku posledních let. Umarov byl v bojích velmi úspěšný a v roce 1995 se stal velitelem speciálních sil čečenské armády.

Dne 7. října 2007 Umarov vyhlásil nezávislý islámský stát – Kavkazský emirát. Prohlásil se emírem a vyhlásil v celé zemi právo šaría. Součástí tohoto vyhlášení bylo také provokativní volání po celosvětovém džihádu. Umarov několikrát veřejně vyjádřil solidaritu s „bratry“ v Afghánistánu, Iráku a Palestině. Prohlásil, že každý, kdo napadl muslimy, je společným nepřítelem všech muslimů.

Za nepřítele označil nejen Rusko, ale i Spojené státy, Británii a Izrael. Tím se původně separatistické hnutí toužící po odtržení od Ruska proměnilo v militantní islamistickou organizaci vyznávající islámské právo šaría.

V březnu 2008 byl Umarov obviněn z volání po pádu ruské vlády a z podněcování k etnické nenávisti. V roce 2009 nechal oživit prapor sebevražedných atentátníků, kteří provedli teroristický útok na školu v Beslanu a podíleli se na útoku na Moskevské divadlo, při kterém zahynulo přes sto rukojmích.

V srpnu roku 2009 tak stál za útoky na vodní elektrárny a v prosinci téhož roku se Umarovovi stoupenci přihlásili k odpovědnosti za vykolejení Něvského expresu, který si vyžádal 27 obětí.

V reakci na tyto události byl v lednu 2010 Kavkazský emirát Ruskem prohlášen za teroristickou organizaci. Umarov na toto prohlášení reagoval tím, že atentátníci budou od této doby působit ve velkých ruských městech. Dne 31. března 2010, přijal Umarov prostřednictvím videa odpovědnost za dva smrtící bombové útoky v moskevském metru, při kterých zahynulo více jak čtyřicet lidí a zároveň pohrozil dalšími útoky. V roce 2011 se prostřednictvím dalšího videa přihlásil k odpovědnosti za sebevražedný útok na letiště Domodědovo v Moskvě, při kterém zemřelo více než třicet obětí.

Ruské úřady v roce 2012 odhalily a překazily plány islamistických ozbrojenců, kteří plánovali zaútočit na zimní olympijské hry v Soči v roce 2014.

Spojitost s útokem v Bostonu

Ruská média uvádějí, že Tamerlan mohl mít s extremistickou organizací Kavkazský emirát kontakty.

Na spojení bratrů Carnajevových s kavkazskými extremisty by mohla ukazovat i žádost ruských zpravodajců z roku 2011 adresovaná vyšetřovatelům z FBI. Moskva chtěla vědět, zda a jaké mají americké tajné služby informace o Tamerlanu Carnajevovi. V žádosti se podle ruských médií uvádělo, že Tamerlan je stoupenec radikálního islámu, který hledá spojení s extremisty. FBI ale prý žádné znepokojivé informace neměla.

Agentura ITAR-TASS předloňskou ruskou žádost označila za faktické varování před skutky budoucího atentátníka, které americké federální orgány nebraly na vědomí. Podle The New York Times FBI skutečně Tamerlana Carnajeva nikdy nesledovala. O jeho aktivity se nezajímala, záznamy o něm si nevedla. Jeho minulost se nyní snaží dohledat zpětně v naději, že odhalí případné komplice a inspirátory bostonského útoku.

Tamerlan strávil v roce 2012 šest měsíců v Dagestánu. S kým se tam setkal a zda nenavázal kontakty s tamními radikálními islámskými organizacemi, se nyní snaží americká FBI zjistit.

Rodina Carnajevových se přestěhovala do USA před deseti léty. Bratři se však s
novým prostředím údajně nikdy zcela nesžili. Zejména starší Tamerlan projevoval stále větší zájem o islám a naléhal na ostatní členy rodiny, aby rovněž uznali přísnější výklad islámu.

Tamerlan, o něhož se matka bála, že sklouzne k životu s marihuanou, přestal pít, kouřit a také nechal boxování, neboť tento sport byl podle něj v rozporu s vírou. Také, jak vzpomíná matka, naléhal na ostatní členy rodiny, aby rovněž uznali přísnější výklad islámu.

Tamerlanův vzrůstající zájem o islám se shoduje s neklidným obdobím jeho života, kdy přestal boxovat, bezcílně měnil univerzitní kurzy a čelil obvinění z fyzického útoku na svou přítelkyni. Tou dobou byl také zavražděn jeho blízký přítel.

Autor: Miloš Bílý

Dagestánská republika je nejjižnější autonomní republika Ruské federace. Leží na západním pobřeží Kaspického moře, kde se ukrývají třetí největší zásoby ropy a zemního plynu na světě.

Od starověku představuje obyvatelstvo Dagestánu pestrou směsici. Žije zde na 30místních etnik, přičemž většina obyvatel se hlásí k sunnitskému islámu.

Sunnitský islám nemá žádnou církevní organizaci, nemá kněze a bohoslužba se omezuje na modlitbu, ke které věřící svolává muezzin. Roli duchovenstva zde hrají tzv. ulamá, učenci, kteří se zabývají jak teologickými, tak i právnickými otázkami.

Po rozpadu SSSR radikální mudžahedíni, islamisté ze Saudské Arábie, Turecka, Pákistánu a dalších islámských zemí zaplavili muslimské regiony bývalého SSSR. Dagestán je už řadu let centrem aktivit náboženských extremistů, kteří usilují o odtržení severního Kavkazu od Ruska a vytvoření islámského emirátu. Skupiny teroristů se cvičí v obtížně dostupných horách na hranicích s Čečenskem a pronikají do dagestánských měst. Tato severokavkazská republika na pobřeží Kaspického moře má posledních několik let pověst nejnebezpečnějšího regionu v Rusku.

Islám je v Dagestánu majoritním náboženstvím. Na začátku devadesátých let zde uzavřeli většinu likérek, ale i jatka, která nezabíjela zvířata podle islámských zvyklostí. To však neznamená, že by v republice platilo islámské právo šaría. Na rozdíl od sousedního Čečenska se tu o něm fakticky nemluví.

Salafistická odnože islámu v Dagestánu zapustila své kořeny poměrně nědávno. Byla rovněž záměrně importována. Salafismus, známý v Saudské Arábii jako wahhabismus, je fundamentalistickou odnoží islámu, která upoutala světovou pozornost a stala se nechvalně známou v březnu 2001, jen pár měsíců před útoky 11 září. Tehdy salafistická vláda Talibanu v Afghánistánu záměrně odstřelila a zničila historické obří Buddhy z Bamiyan na starodávné hedvábné stezce. Salafističtí vůdci Talibanu rovněž zakázali jako „neislámské“ všechny formy zobrazování, hudby a sportu, včetně televize, vše v souladu s tím, co považovali za přísnou interpretaci práva šaría.

Nestabilní prostředí

V Dagestánu působí několik stovek teroristů, kteří jsou v malých skupinkách rozšířeni prakticky v každém okrese. Mezi nimi jsou i cizinci, pocházející většinou z arabských nebo středoasijských států. Přerod v radikálního ozbrojence je přitom rychlý. Dochází k němu doslova v průběhu několika měsíců. Na začátku se mění jeho chování. Mladý rekrut přestává pít a kouřit, začíná se více modlit a dodržovat náboženská pravidla. Rodiče  jsou v tent moment  obvyklerádi, že se z jejich syna nestal narkoman. Nechápou však, že se změnilo jeho myšlení. Dále už je jen krok od spáchání nějakého teroristického činu.

Islámská šura vyhlásila v Dagestánu nezávislý islámský stát. Představitelé šury si od tohoto kroku slibují rozšíření islámského vlivu do celé republiky, jejíž hlavní město Machačkala je významným přístavem na pobřeží Kaspického moře, který by jim zajistil spojení s okolním islámským světem.

V islámském světě představuje šura konzultativní radu starších a nejváženějších členů obce, kteří jako důvěryhodní znalci pramenů hledají řešení společenských problémů, které odpovídá duchu “Božího zákona“.

Existuje celá řada faktorů, které se v tomto regionu podílejí na nestabilní situaci. Vysoká nezaměstnanost, únosy a rozbujelá korupce nárůstu radikálního islámu jen napomáhají.

Protože mnoho zahraničních islamistů v Čečensku a Dagestánu bylo přistiženo při rozdmýchávání regionálních nepokojů a občanské války, ruské úřady většině z nich zrušily povolení provozovat školy a instituce. Po celém severním Kavkazu v době čečenské války na konci 90. let byly více než dva tucty islámských institucí, asi 200 madras a řada maktab (škol pro studium koránu), které byly téměř v každé mešitě.

Ve chvíli, kdy ruské úřady na konci 90. let začaly potírat salafistické aktivity a školy, došlo k exodu stovek mladých dagestánských a čečenských muslimů do Turecka, Saudské Arábie, Pákistánu a USA, kde se údajně školili u hnutí Gülen, které vychází z myšlenek tureckého kazatele a miliardáře Fetulaha Gülena, ke kterému se hlásí desítky milionů lidí. Je to jedno z nejrychleji rostoucích náboženských hnutí na světě.

Rusové se domnívají, že studenti vyškolení stoupenci Gülen nebo Saudy a dalšími salafistickými fundamentalistickými centry pak byli posláni zpět do Dagestánu a na severní Kavkaz, aby tam šířili radikální myšlenky islámu.

Důvodem ke znepokojení ruské vlády je i blízkost neklidného regionu od Soči, místa konání zimních olympijských her v roce 2014. Ruské úřady v roce 2012 odhalily a překazily plány islamistických ozbrojenců, kteří chtěli zaútočit na zimní olympijské hry v Soči v roce 2014. Před nebezpečím útoků v souvislosti s olympiádou varují bezpečnostní experti již od chvíle, kdy Rusko podalo olympijskou přihlášku. Poukazují na to, že situace na severním Kavkazu se nijak nelepší a naopak po skončení války v Čečensku zachvacují násilnosti nové regiony, z nichž v epicentru je v současnosti právě Dagestán.