DIPLOMATIC AFFAIRS

Autor: Robert Kaplan

Podle mnohých je arabské jaro důkazem selhání více jak půl století staré politiky podpory blízkovýchodních despocií. Podpora diktátorům prý nikdy a nikde stabilitu nepřinesla. Nic není více vzdáleno pravdě. Politika, jejíž axiomy zůstaly desítky let relevantní, je sama o sobě důkazem úspěchu.

Tím, že jsme podporovali „naše“ autokratické vládce na Blízkém východě během studené války, jsme mimo jiné docílili zabezpečení životně důležitých energetických dodávek do Spojených států a na Západ. Tuto strategii není potřeba ospravedlňovat. Měli jsme s nimi snad přerušit diplomatické styky, nebo se tamní vládce snažit svrhnout jen proto, že neřídí svou zemi v souladu s našimi historickými zkušenostmi a našimi hodnotami? Odpovědný státník by si nevybral žádnou z možností. Měli snad lidé Kissinger, Brzezinski, či James Baker odmítnout například mírový proces mezi Araby a Izraelci jen proto, že vládci arabských států nebyli demokraticky zvoleni?
Jedno ze základních pravidel pragmatické zahraniční politiky zní, že je velmi nebezpečné snažit se svrhnout vládu státu vzdáleného tisíce kilometrů daleko jen proto, že nekoresponduje s vašimi hodnotami.

Sekulární a relativně prozápadní diktatury arabského světa představovaly v případě potřeby pro Západ prodlouženou ruku vlivu. To érou nástupu sociálních sítí a na jaře 2011 skončilo. Ale skutečně nás arabské jaro zbavilo blízkovýchodních diktátorů? Pouze částečně. V severní Africe padly tři z pěti režimů (pokud nepočítáme Egypt), v Sýrii krize přetrvává a na Arabském poloostrově, padl jemenský vůdce Sálih, ale jeho stoupenci si přesto uchovali vliv na řízení státu. Ve finále však arabské jaro nicméně zcela změnilo psychologii Blízkého východu. Všechny režimy jsou nervózní a celkové klima donutilo i vládce takových zemí jako Maroko nebo Omán k tomu, aby se začali zajímat o liberalizaci politického systému.

Všechny režimy, které doposud padly, měly ke zhroucení nakročeno. Ben Álí v Tunisku bylarchaický diktátor, který nepodchytil změny společnosti. Muammar Kaddáfí se utápěl ve vlastních iluzích. Egyptský prezident Husní Mubarak si stěží uvědomoval svůj věk i chatrné zdraví a neregistroval signály svého pádu; navíc byl jeho pád podtržen tím, že armáda si nepřála jako nástupce Mubarakova syna, který nikdy neoblékl uniformu. Pouze v Jemenu nebyl pád diktátora nutný. Prezident Jemenu Sálih se držel téměř třicet let u moci umnou manipulací s jednotlivými kmeny, navíc mu do karet hrál příznivý geografický charakter země, umožňující pohodlné centrální řízení. Otevřeně řečeno, padli zatím ti nejhorší. O něco méně ošklivé režimy, zejména v oblasti zálivu, doposud odolávají.

Samozřejmě, že i v Sýrii se začíná rychle drolit podpora Assadova režimu. Ale stejně jako v Egyptě, můžeme i tady spatřovat rozdíl mezi pádem jednotlivce, dynastie, nebo režimu. V Egyptě šlo o jasný puč a egyptská armáda si ponechala téměř stejný vliv, jaký měla za Mubaraka. V Sýrii se rýsuje více možností, ne všechny znamenají kompletní měnu režimu, ačkoli samozřejmě kompletní změna režimu je nevíce žádaný scénář. Konečným součtem je, že arabské jaro není synonymem pro demokracii. Demokracie si vytvořila určité podmínky v Tunisku, ale jinde příliš ne. Výsledek egyptských voleb byl podkopán pokračující kontrolou země ze strany armády. V Libyi se konaly volby a voliči zvolili převážně umírněné, ovšem v Libyi neexistuje síla, jejíž moc by zasahovala za Tripolis. Demokracie není jen o volbách, ale také o schopnosti vládnout a organizovat.

Společným jmenovatelem arabského jara je krize centrální autority, pod jejímiž příkazy fungovaly země dlouhodobě neudržitelným způsobem. Nový řád se ale ne vždy poučí z chyb toho starého. Jednoduše z toho důvodu, že lidé na Blízkém východě nevolí proto, aby se vydali západní liberální cestou. Demokracie negarantuje automaticky dobrou vládu, pouze v daném okamžiku pravdivě vypovídá o poltických náladách společnosti. Dodnes se používá příměr, že jeden z nejhorších tyranů historie Adolf Hitler byl zvolen právě v demokratických volbách. Zatímco na druhou stranu čínský diktátor Teng Sao Pching zlepšil životní podmínky a materiální blahobyt Číňanů během kratší chvilky, než se komu kdy v historii podařilo. Demokracie je veřejný statek, ale demokratizace může také být dlouhodobý a křivolaký proces plný nestability.

Arabské jaro není esencí svobody pro Blízký východ, spíše představuje velmi komplexní jev. Dříve jsme mohli zavolat, nebo poslat e-mail jednomu vůdci. Dnes musíme počítat s názory tuctů politicky odpovědných lidí, mezi něž se rozprostřela mocenská struktura. Dříve bývalo jasné, kdo má autoritu, abychom mohli udělat něco podstatného, dnes to může být věcí teorie, dohadů a částečně také zpravodajství.

Komplexní charakter arabského jara znamená, že ne všechny politické změny na Blízkém východě od jara 2011 jsou nutně v zájmu Spojených států. USA jako přední demokracie obecně podporují rozšiřování svobody, hodnot občanské společnosti a události arabského jara jdou částečně v této linii. Na druhou stranu jsou v této chvíli Spojené státy v pozici velmoci, která potřebuje udržet mocenský status quo na Blízkém východě, protože to drží Ameriku v pozici relativní dominance.

Přes to všechno, nejsou příliš zohledňovány jevy, kterých bychom si naopak měli všímat: slibně se rozvíjející ústavní charakter režimů v Ománu, Maroku a v Bahrajnu, což jsou země, které mají dostatek peněz, aby udržely veřejné mínění v klidu, nebo na uzdě. Některé z nich se zřejmě pustí do rozsáhlejších liberálních experimentů, což dokazuje, že největšího politického pokroku bývá zpravidla dosahováno tam, kde to médiím nestojí za titulek.

Přeloženo ze STRATFOR: Robert Kaplan – Good Mideast Dictators

Tags: Blízký východ, Egypt, Jemen, Libye, Maroko, Omán, Robert Kaplan, Sýrie, USA

Categories: Geopolitika