Krátké zprávy
Vážení čtenáři,
v rámci rubriky „Studie“ jsme otevřeli sekci „Asymetric Warfare & Terrorism Studies“, zpracovávaných Analytickým centrem společnosti Diplomatic Services.
První nabízenou případovou studií je téma únosu italského premiéra Alda Mora teroristickou organizací Rudé Brigády v březnu 1978.
Autor: František Šulc
Před několika týdny probíhala v Asii série cvičení. Jedním z nich bylo i americko-filipínské. Čína tehdy cvičila s Rusy a varovala všechny, kdo straní Američanům. Nyní se začaly čínsko-filipínské vztahy ještě dále zhoršovat kvůli spornému ostrovu v Jihočínském moři. Celníci odbavují filipínské zboží – například banány – velice pomalu a v médiích se objevují ne vždy citlivé komentáře na filipínskou adresu. Čínsko-filipínské „škádlení“ má zcela standardní průběh.
Autor: Ondřej Šlechta
Po vítězství socialistického kandidáta Françoise Hollanda v prezidentských volbách ve Francii se roztáčí další kolo vleklé dluhové krize. Pracně vyjednaná dohoda o rozpočtové odpovědnosti, ke které se ze států unijní sedmadvacítky nepřipojila pouze Velká Británie a Česká republika, se otřásá v základech a spolu s ní prosazení fiskální disciplíny pod německou taktovkou. Nový francouzský prezident se otevřeně hlásí k myšlence fiskální pakt znovuotevřít, ale naráží na odpor Berlína.
Autor: Ondřej Šlechta
Do roku 2016 země Visegrádu vybudují společnou bojovou jednotku o síle tří tisíc vojáků, která bude schopna zasahovat v rámci misí Evropské unie. Dohodli se na tom ministři obrany Česka, Slovenska, Polska a Maďarska na společné schůzce v Litoměřicích. Ministři se v Litoměřicích dohodli, že po skončení mise NATO v Afghánistánu, kde mají Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko dohromady asi 3 600 vojáků, budou společně pokračovat ve vojenských cvičeních. V posledních letech se totiž většina cvičení plánovala a odehrávala v souvislosti s nasazením v Afghánistánu. Schůzka ministrů obrany V4 byla rovněž „posledním“ společným setkáním zástupců všech čtyř zemí před nadcházejícím summitem NATO v americkém Chicagu. Právě tam chtějí státy Visegrádu v důležitých bodech při jednáních s ostatními spojenci postupovat „jako jeden muž“.
Poté, co bylo na jaře roku 2011 během bojů v Libyi vydrancováno mnoho vojenských skladů, objevují se libyjské zbraně čím dál častěji v regionálních konfliktech, kde přiživují násilí a nestabilitu. Příkladem je rebelie kmene Tuaregů, bojujících během libyjského konfliktu na Kaddáfího straně, kteří opustili Libyi a s velkou výzbrojí se vrátili do Mali, kde úspěšně destabilizovali bezpečnostní situaci. Objevují se zprávy o tom, že sebou z Libye do Mali přitáhli velké množství ručních protiletadlových řízených střel (RPŘS, anglicky man-portable air defense systems, MANPADS) převážně typu SA-7b.
Autor: Filip Tuček
Podle některých informací je Irán velmi blízko vyvinutí funkční jaderné bomby. Vyprovokování jaderné války je ale nepravděpodobný scénář s ohledem na zjevný velmi pragmatický postup Teheránu. Kapacitami nutnými k úspěšnému vedení jaderné války, Irán nedisponuje a v dohledné době ani nebude, protože sebedestrukce není v intencích iránské politiky.
Autor: Ondřej Šlechta
Washighton se obává, že systém vojenské rozvědky USA není v současné době schopný věnovat dostatečnou pozornost některým globálním hrozbám, které mají bezprostřední dopad na národní bezpečnost. Pentagon proto plánuje vytvořit „tajnou obrannou službu“ (Defense Clandestine Service) která by se měla zaměřit především na sběr informací o Íránu a Číně, považovaných za primární zdroje potenciálních hrozeb.
Autor: Miloš Balabán
Před rokem jsem na stránkách Práva na konto kauzy Promopro spojené s ministrem obrany Alexandrem Vondrou uvedl: „Místo odborné a veřejné diskuse o bezpečnostní a obranné politice ČR a prioritách armády budeme mít denně na talíři potíže ministra s firmou Promopro a tím bude velmi ztíženo věcné řešení problémů, které se v resortu obrany nakupily. Je třeba těžké si představit, jak ministr obrany v klidu a bez emocí vyjednává s ministrem financí o parametrech vojenského rozpočtu.“
Středisko bezpečnostní politiky při FSV UK si Vás dovoluje pozvat na mezinárodní konferenci „Evropská bezpečnost a obrana na křižovatce“, která se uskuteční ve středu 16. května 2012 od 9:00 hod. v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, Sněmovní 1, Praha 1, sál 205.
V případě Vašeho zájmu o účast se prosím přihlaste nejpozději do pondělí 14. 5. 2012 na e-mail sbp(at)fsv.cuni.cz. S ohledem na bezpečnostní kontrolu u vstupu do místa konání konference prosíme o včasný příchod. Registrace účastníků bude zahájena již v 8:00 hod.
Program ke stažení
Příspěvek analytika DS-AIC Ondřeje Šlechty k situaci v Libyi
Vážený pane prezidente, dámy a pánové,
Panarabská bouře, která na začátku loňského roku zachvátila islámský svět, získala přízvisko arabské jaro. K překvapení nejen samotných revolucionářů, ale i politických elit Ligy arabských států Západu a řady pozorovatelů začala nečekaně a živelně.
Protesty nebyly v arabském světě novinkou, ale přesto jsme od jara roku 2011 byli svědky toho, že hybatelem revolucí byla často tzv. „facebooková mládež“ a liberálně orientovaná část populace, byť obě skupiny nakonec neměly rozhodující slovo. Objevil se velký počet neznámých, které Západu zabraňovaly zaujmout zřetelný postoj.
Vážení čtenáři, dovolte nám, abychom vám představili novou rubriku „Studie“, určenou pro zveřejňování rozsáhlejších a teoretických materiálů, pro které by jinak na hlavní stránce nebylo místo. Studijní materiály jsou k dispozici volně ke stažení. Jejich další šíření je možné jen se souhlasem DS Analytical Information Center
Aktuálně doporučujeme studii Jakuba Jandy, zabývající se vývojem přístupu USA k výdajům na zbrojení v období studené války a v současnosti.
14. února 2012 se v Buquoyském paláci konalo slavnostní předání řádu Čestné legie panu Cyrilu Svobodovi.
Francouzský prezident jmenoval Cyrila Svobodu důstojníkem řádu Čestné legie. Tento nejvýznamnější francouzský řád mu byl předán při dojemné slavnosti v rodinném kruhu velvyslancem Francie Pierrem Lévym.
Číst Tři otázky pro Cyrila Svobodu
Zdroj: France.cz
Revoluce v arabských zemích neznamenají podle kancléře Pražského hradu Jiřího Weigla triumf svobody a demokracie. Naopak lze očekávat, že se bude v regionu prohlubovat nestabilita či možná vzniknou nové autoritativní režimy a konflikty. Podle prezidenta Václava Klause musí být vývoj v zemích arabského jara zklamáním zejména pro ty, kteří věřili, že jde o další listopad roku 1989.
Vážení čtenáři, dovolte nám, abychom vám představili novou rubriku Studie, určenou pro zveřejňování rozsáhlejších a teoretických materiálů, pro které by jinak na hlavní stránce nebylo místo. Studijní materiály jsou k dispozici volně ke stažení. Rubriku otevíráme 1. dílem práce Privatizace zpravodajských služeb v USA, která je již v nové sekci k dispozici.
Vedoucí analytického oddělení DIPLOMATIC SERVICES Ondřej Šlechta vystoupí na semináři Centra pro ekonomiku a politiku ARABSKÉ JARO ROK POTÉ - Naděje, nebo zklamání? Na kterém vystoupí Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky. Seminář moderuje Václav Klaus.
Autor: Steve LeVine
Na titulní stránce Foreign Policy z roku 2006 vyšel sloupek Thomase Friedmana s názvem „První pravidlo petropolitiky“. Friedman v něm odkryl nepřímý vztah mezi cenou ropy a laskavostí petrokratů: když cena ropy roste, stávají se z vládců zemí produkujících ropu nadutí hlupáci; jsou-li ceny nízké, jsou to nejušlechtilejší lidé pod sluncem. I přes svoji genialitu má Friedmanovo pravidlo svá omezení: mluvil o státech, které produkují pouze ropu, například Rusko, Nigérie a Saúdská Arábie. Není ale ropou ovlivněno také chování svobodně zvolených lídrů rozvinutých ekonomik?
Autor: Ondřej Šlechta
Podle hlášení tiskových agentur vládne po přerušení palby, které bylo naplánováno od 12. dubna, klid. Mírový plán, navržený zmocněnci OSN a Ligy arabských států počítal se zastavením veškerých bojů v 5.00 SELČ, nicméně těsně před tím ze Sýrie přicházely zprávy naznačující, že se síly věrné prezidentu Asadovi snaží využít čas a před zastavením palby zlikvidovat povstalecké pozice. Ačkoli budou pravděpodobně i nadále přicházet rozporuplné informace z obou táborů, které se budou vzájemně obviňovat z porušování zastavení palby a dočasné příměří bude velmi křehké, všichni v tuto chvíli chtějí oddychový čas. Nastává pravděpodobně nejdůležitější měsíc již více než rok trvajícího povstání.
Centrum pro ekonomiku a politiku si Vás dovoluje pozvat na seminář „Arabské jaro rok poté – naděje, nebo zklamání“? Na semináři vystoupí vystoupí Ondřej Šlechta (Diplomatic Services), Jiří Weigl (vedoucí Kanceláře prezidenta republiky), seminář moderuje Václav Klaus.
Datum: 17.4. 2012, 17:00
Místo konání: Autoklub, Opletalova 29, Praha 1
Autor: Jakub Janda
Objektem zkoumání jsou Spojené státy americké a jejich role v současném stavu, který nazýváme nové globální závody ve zbrojení. Veřejný diskurs se staví převážně kriticky k výši výdajů jednotlivých zemí na zbrojení, což může analýzu jednotlivých údajů dlouhodobě zahalit do ideologické mlhy – ať z pohledu politicko-ideového zakotvení (Demokrati versus Republikáni) či geopolitického náhledu (zdali se na americké výdaje díváme z nezbrojící Evropy, zbrojícího Ruska či z ambiciózních asijských zemí). Cílem této studie je přinést, komparovat a analyzovat data, týkající se amerických výdajů na zbrojení od počátku tisíciletí, zasadit čísla do mezinárodněpolitických i historických souvislostí a porovnat jednotlivá data týkající se jednoho aktéra (USA) s ostatními relevantními subjekty. Výsledkem studie by měla být odpověď na hypotézu, zdali aktuální postavení Spojených států na trhu zbrojních výdajů kopíruje dynamický vývoj mezinárodně-politického systému.
Vážení čtenáři, dovolte nám, abychom vám představili novou rubriku Studie, určenou pro zveřejňování rozsáhlejších a teoretických materiálů, pro které by jinak na hlavní stránce nebylo místo. Studijní materiály jsou k dispozici volně ke stažení. Rubriku otevíráme 1. dílem práce Privatizace zpravodajských služeb v USA, která je již v nové sekci k dispozici.
Autoři Diplomatic Affairs Oskar Krejčí a Ondřej Šlechta se před několika týdny vyjádřili na stránkách Týdeníku Reflex k volebnímu vítězství Vladimira Putina v prezidentských volbách v Rusku. Polemika, jejímž úkolem bylo odpovědět na otázku „Může Putin Rusku ještě něco přinést?“ byla později přeložena do ruského jazyka a vyšla na stránkách internetových novin Newsland a Irsolo.ru
Autor: Ondřej Šlechta
Je konflikt MZV a MPO odrazem koncepčního tápání české zahraniční politiky?
Ministerstva zahraničí a průmyslu a obchodu se přou o podporu českého exportu. Spor se prohloubil poté, co vláda na svém zasedání 14. března i přes negativní postoj ministra zahraničí Schwarzenberga schválila Exportní strategii ČR pro léta 2012-2020. Černínský palác MPO vyčítá, že s nimi připravovanou strategii vůbec nekonzultovalo.
Prezidenti USA a Ruska na bilaterální schůzce, konané u příležitosti mezinárodní konference o jaderné bezpečnosti v korejském Soulu potvrdili vzájemné rozdílné pohledy ohledně amerických plánů na výstavbu součástí BMD ve střední Evropě. Mnohem zajímavější byl moment po skončení konference, zachycený kamerami kdy Obama říká Medveděvovi: „pokud jde o všechny ty záležitosti a především o protiraketovou obranu, tak se to dá vyřešit, ale je zapotřebí, aby mi dal prostor, na podzim po volbách už budu mít větší flexibilitu.“ Medveděv na to anglicky odpovídá „rozumím, předám tu informaci Vladimirovi“.
Autor: Jakub Janda
Petr Robejšek, vzděláním sociolog s politologicko-ekonomickou profilací a dlouholetý ředitel hamburského institutu Haus Rissen, přináší patnáct kapitol věnovaným jednotlivým tématům mezinárodní politiky. Publikace cílená na převážně laickou veřejnost je rozdělena do regionálně definovaných kapitol (Rusko na cestě, Evropská unie – velký skok) a tematicky dělených epizod (Národ a jeho zájmy, Politik: věrný šerpa, nebo podlý povaleč), Robejškův text je doplněn ilustracemi Vladimíra Jiránka.
Autor: Filip Tuček
Západ již nějakou dobu není neoddiskutovatelným světovým lídrem. Je načase, aby se podle toho začal chovat. Jeho láska k misionářskému rozšiřování svých hodnot a principů – všemi možnými prostředky – by měla být přehodnocena. Legitimita víry v univerzalitu západního způsobu života byla podpořena zejména jeho výsledky, především těmi ekonomickými. Nyní, kdy Západ čelí několika vnitřním krizím, neefektivitě vládnutí, finančním problémům a neschopnosti vytvořit efektivní state-building know-how, protizápadní hnutí ve většině nezápadního světa nabývají na síle.
Autor: Miloš Balabán
Brutální zastřelení 16 afghánských civilistů americkým vojákem přichází pro Američany v Afghánistánu v nejnevhodnější dobu. Bude tvořit pozadí stahování vojsk z Afghánistánu v příštích dvou letech, a navíc se dá očekávat, že se při soudním procesu s pachatelem útoku seržantem Balesem znovu otevře otázka rizik rozsáhlého amerického vojenského nasazení ve dvou konfliktech – v Iráku a Afghánistánu.
Dne 28. března 2012 ve 14 hod se uskuteční přednáška a následná beseda prof. Ing. R. Zahradníka, DrSc., čestného předsedy Akademie věd ČR. Tématem bude význam a úroveň mluveného projevu. Všichni zájemci jsou srdečně zváni do velké auly v přízemí budovy školy.
Autor: Ondřej Šlechta
S blížícím se výročím britsko-argentinské války o souostroví Falklandy narůstají diplomatické střety mezi oběma aktéry sporu. Doutnající historický konflikt o Falklandy se nedávno opět rozhořel, ale obě strany se vzhledem k vlastním vnitropolitickým problémům prozatím drží zpátky. Narůstající podpora latinskoamerických států argentinskému postoji a významné škrty v rozpočtu britského ministerstva obrany ale otázku nového vyhrocení sporu o Falklandy (v latinskoamerickém světě nazývaných jako Malvíny) opět vrací na stůl.
Vrcholné setkání šéfů diplomacie Německa, Ruska a Polska, ke kterému došlo 21. března, bylo už druhé za poslední rok. Pozadí těchto třístranných schůzek je z polského pohledu natolik zajímavé, že stojí za hlubší úvahu. Pravidelné schůzky naznačují určitý posun v polském vnímání vlastní gepolitické pozice. Zaklíněnost mezi Německem a Ruskem představuje pro Polsko historicky existenční hrozbu a geopolitické trauma, kdy je čas od času pohlceno jedním ze dvou států, popřípadě oběma.
Autor: Miloš Balabán
Rok po zahájení operace NATO v Libyi v březnu 2011, kterou iniciovaly Francie s Velkou Británií, se začíná Libye rozpadat. Kmenoví vůdci, politici a polní velitelé vyhlásili na východě země poloautonomní region Kyrenaika. Motivem může být snaha využívat místní ložiska ropy tak, aby se o zisk z její těžby nemuseli Kyrenaičané dělit se zbytkem země. Libye, kde není jasné, kdo ji přesně ovládá, a panuje zde podle zpráv mezinárodních humanitárních a lidskoprávních organizací nekontrolované násilí a bezpečnostní chaos, začíná představovat rizikový faktor v severní Africe.
Autor: Jakub Janda
Rozhovor s analytikem, který úspěšně předpověděl Sametovou revoluci. Mluvili jsme s ním o tom, proč česká vláda nepotřebuje Evropu k vyrovnanému rozpočtu, hysteričnosti české debaty o zahraniční politice, německé proevropskosti a scénáři možného pádu evropského projektu.
Vladimir Putin si s přehledem zachoval moc, ale jeho pozice je slabší, než kdykoli v minulosti. Po sečtení hlasů získal 63,6 procenta hlasů a s velkou převahou porazil zbylé kandidáty. Šéf komunistů Gennadij Zjuganov obdržel 17,2% hlasů, velkým překvapením se pak stal výsledek Mikhaila Prochorova, který získal zhruba 8%. Je otázkou, zda nadále silná, i když slábnoucí podpora režimu vydrží, pokud bude muset staronový prezident přistoupit ke zdražování a dalším nepopulárním krokům, které zemi čekají. Rusko v nejbližších letech bude zažívat oproti uplynulým rokům stability také období otřesů a hledání nových odpovědí na výzvy současného světa a vnitropolitické problémy. Co lze v příštích letech od Vladimira Putina očekávat?
Autor: Ondřej Šlechta
Ve stínu prezidentských voleb v Rusku probíhaly v uplynulých dnech volby do íránského Islámského poradního shromáždění. Fakt, že tato událost zůstala stranou většího zájmu, je nejen důsledkem aktuálních diskusí o íránském jaderném programu, ale především účinných mediálních schémat, kdy je pod tlakem dramatických událostí většina politického dění v Íránu vnímána apriorně jako kontrolovaná výkonným aparátem teokratické vlády. Volební schéma se ovšem oproti minulým parlamentním i prezidentským volbám změnilo. Tradiční souboj konzervativců a reformistů vystřídal zápas mezi dvěma konzervativními platformami. Celkově výrazně posílil tábor, podporující nejvyššího duchovního vůdce Chamenejího, zatímco blok prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda výrazně ztratil.
Autor: Jan Schneider
V Sýrii to vypadá na variantu zápasu catch as catch can ve velkém, geopolitickém uspořádání.
V poslední době se o Sýrii vyrojilo hodně článků konfekčního střihu, avšak dvě informace zůstaly buď pod hranicí rozlišitelnosti komentátorů, nebo jsou úmyslně potlačovány. Obě však posouvají syrské děje do poněkud jiného světla. První závažnou informaci představuje výzva Ajmána Zavahrího, „šéfa“ polomýtické al-Kájdy, který vyzval syrské obyvatelstvo, aby se ve svém boji proti režimu prezidenta Bašára Asada nespoléhalo na podporu západních zemí. Požádal všechny příznivce al-Kajdy v Turecku, Iráku, Jemenu, Libanonu a Jordánsku, aby vzbouřeným Syřanům přišli na pomoc.
Autor: Oskar Krejčí
V ruské diaspoře se vypráví vtip.
K premiérovi přišel předseda volební komise:
„Vladimíre Vladimíroviči, mám dvě zprávy – jednu dobrou, jednu špatnou. Kterou chcete slyšet jako první?“
„Dobrou.“
„Byl jste zvolen prezidentem!“
„A ta špatná?“
„Nikdo vám nedal svůj hlas.“
Je to stejné jako u nás: oficiální linie versus velká část „lidové tvořivosti“, a to i na internetu. V případě Ruska se ale jedná o změnu, protože ještě před pěti lety byla ona lidová tvořivost většinou na straně Vladimíra Putina.
Autor: Filip Tuček
Dlouhá desetiletí probíhají diskuse o vztahu Velké Británie k Evropě. Předmětem polemik není pouze vztah k integračním uskupením, ať už Evropskému společenství nebo později Evropské unii. Diskutuje se o tom, zda Británie vůbec je evropskou zemí, či zda je součástí „evropského lidu“ (existuje-li takový, je jinou otázkou). V souvislosti s postojem britského premiéra Davida Camerona k EU se tyto debaty rozhořely znovu. Protože ale toto téma není vůbec nové, nelze na něj nahlížet pouze optikou jednorázových rozhodnutí nebo momentálních postojů. Je třeba podívat se na geografická, politická i historická fakta v soudobém kontextu.
Autor: Miloš Balabán
Oznámení ministra obrany Alexandra Vondry, že hodlá předložit vládě a parlamentu návrh na prodloužení české mise v Afghánistánu do roku 2014, vrátilo do české politiky žhavé bezpečnostní téma. ČSSD kontrovala tím, že je spíše na místě vést debatu o smysluplném završení afghánské mise. To, že jde o důležité téma, potvrdilo rozhodnutí Francie stáhnout svoje jednotky z Afghánistánu již v roce 2013. Následuje tak Nizozemce a Kanaďany, kteří odtud již odešli. Afghánistán bude řešit i květnový summit NATO v Chicagu. NATO se ale po svém stažení bude muset smířit s existencí nestabilního a ekonomicky slabého státu, jemuž hrozí rozdělení na menší
státy, či spíše údělná panství.
Autor: Oskar Krejčí
Použití vojenské síly v mezinárodních vztazích otvírá cestu nejen ničení, ale i tomu, co by bylo možné nazvat „tvořivá svévole“. Proto také zvažování útoku na Írán znovu otevřelo diskuse o budoucnosti hranic v této oblasti. I když se zvažované datum útoku na Írán stále vzdaluje – momentálně je nejčastěji uváděn začátek léta –, koncentrace vojenských sil USA v Perském zálivu pokračuje. Minulý týden proplula i se svým mohutným doprovodem Hormuzským průlivem letadlová loď Abraham Lincoln. Připojila se tak k bitevní skupině letadlové lodi Carl Vinson. V březnu by tuto údernou sílu měla doplnit další letadlová loď USA, Enterprise. Hromadění sil dorůstá úrovně, kdy je levnější začít válku než stáhnout vojáky. Do úrovně, kdy politici ztrácejí kontrolu nad situací a vedení přebírají vojáci.
Autor: Jakub Janda
Evropu obchází nový strašák ve formě stárnutí populace a slabých penzijních systémů. Britský demograf a profesor stejnojmenného oboru na Oxfordské universitě ve Velké Británii David Coleman, který byl hostem Interview ČT24, tvrdí, že by se v budoucnu mohlo obyvatelstvo Evropy zásadně proměnit.
Coleman vysvětloval, že jeho organizace Migration Watch vznikla ve spolupráci s Andrewem Greenem před deseti lety. „Oba dva jsme shledávali, že počet migrantů se neustále navyšuje a že neexistuje žádné kritické posouzení. Nedalo se vůbec kritizovat cokoliv spojeného s migrací. Proto jsme chtěli zřídit organizaci, která bude shromažďovat oficiální údaje. Bude je analyzovat a hovořit o hospodářských a sociálních dopadech,“ vysvětlil demograf.
Autor: Oskar Krejčí
Kruh se uzavírá: podle dostupných informací má tentokrát předložit návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Sýrii Saudská Arábie. Feudální Saudská Arábie. Ta Saudská Arábie, jejíž tanky před necelým rokem rozmetaly pokus o prodloužení „arabského jara“ do Bahrajnu. Saudská Arábie – nejvěrnější islámský spojenec demokratického Západu.
Autor: Ondřej Šlechta
Naděje vkládané do „ruského jara“ pohasly. Prosincový impuls, kdy údajně zfalšované volby do Státní dumy vyhnaly téměř okamžitě do ulic ruských měst desetitisíce nespokojených lidí, byl vnímán jako pozitivní známka toho, že v Rusku se objevují první známky reformního procesu, ale teprve pokračující série protestů a zahájení horečné předvolební aktivity ze strany Jednotného Ruska a Vladimira Putina ukázaly limity opozičního hnutí a skutečnou sílu i problémy současného systému.
Autor: Jakub Janda
Významná postava české diplomacie se v této knížce se vrací k událostem, které sehrály svou roli v česko-francouzských vztazích, zmiňuje se i o svém působení ve dvou mezinárodních organizacích se sídlem v Paříži – OECD a UNESCO. Zásadní přínos však přestavuje úvodní část díla, v níž autor detailně analyzuje počátky československé zahraniční politiky po roce 1989. Do způsobu zpracování této knížky se nutně promítla zkušenost historika, který se neobejde bez dokumentů a jejich interpretace, ale zároveň i chuť esejisty obohatit vyprávění o příběhy z okraje historického výkladu. Tato publikace je kombinací historiografické práce na základě interpretace dokumentů z vlastního archivu, doplněná osobními vzpomínkami na četná jednání, kterým byl jako velvyslanec přítomen, i osobního hodnocení jednotlivých aktů. Publikace je rozdělena do dvou částí – kratší úvodní epizoda se nazývá Cestou do Paříže, převážná většina knihy – čtyři pěti obsahu zahrnují poznatky ze čtyřleté služby v roli velvyslance (nazvaná U Eiffelovy věže).
Autor: Stanislav Balík
Vždycky, když se zdá, že se politická scéna uklidňuje, že vláda pracuje, opozice oponuje, koaliční strany spolupracují a uvnitř stran probíhá demokratická diskuse, v níž se tříbí názory, je třeba zpozornět. Nějaká kauza je na spadnutí. Nejinak tomu bylo v závěru ledna letošního roku. Byť možná za měsíc pomalu nebudeme vědět, o co šlo, v jiné zemi, a snad i u nás v jiných dobách, by šlo o prvotřídní kauzu. Ve voze ministra Dobeše (ne toho tolik kritizovaného, ale Pavla, z dopravy) bylo odhaleno odposlouchávací zařízení. Není třeba činit poťouchlé narážky na vazby jeho osobního řidiče, jehož už mimochodem propustil, na detektivní agenturu ABL, Víta Bártu či na řidičova podobná sledování jiných osob. Co by nás mělo zarazit na první poslech či přečtení, je skutečnost, s jakou lehkostí to bylo vzato na vědomí.
Afghánistán v ničem nepřipomíná růžová oficiální prohlášení velení USA. Pokrok není patrný na žádné úrovni a Američané si zaslouží slyšet holou pravdu. Po návratu z roční mise to napsal výzbrojní důstojník USA Daniel Davis, který zemi projel křížem krážem.
„Když jsem tam přijel, upřímně jsem doufal, že tvrzení jsou pravdivá, že místní afghánské orgány a armáda spějí k soběstačnosti,“ napsal podplukovník Davis v soukromém listu nazvaném Armádní časopis. Je veteránem války v Zálivu (1991), invaze do Iráku (2003) a v Afghánistánu sloužil už v letech 2005–2006. Ve více než devíti provinciích vyslechl příběhy o tom, že „povstalci mají pod kontrolou doslova každý kousek území mimo dohled základen amerických a mezinárodních sil (ISAF)“. Davis po jednotkách procestoval přes 14 tisíc kilometrů a mluvil s asi 250 americkými a koaličními vojáky i s Afghánci.
Autoři: Jakub Janda, Filip Tuček
S bývalým náměstkem ministra obrany ČR, o roztříštěnosti české zahraniční politiky, o smyslu NATO v dnešním světě, o limitech organizace a roli České republiky.
Pane Novotný, byl jste jedním z architektů vstupu ČR do NATO. Ten probíhal v době, kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?
Ano, jelikož už nemusím být politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí, Parlamentu a kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí. U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?
Ústav mezinárodních vztahů pořádá v pondělí 13.1. 2012 ve svém sídle moderovanou diskusi na téma aktuální povolební situace v Egyptě. Hostem kulatého stolu bude egyptský novinář Yaser Daniel Reizk. Diskusi moderuje odborník na Blízký východ Marek Čejka.
Bližší informace zde.
V nedávné zprávě ředitele americké zpravodajské komunity se oficiálně hovoří o Vladimiru Putinovi jako o budoucím prezidentovi Ruské federace. Pravidelná zpráva o hrozbách pro národní bezpečnost USA je výsledkem kooperace všech šestnácti agentur zpravodajské komunity a v Senátu ji představili ředitel zpravodajské komunity James Clapper a šéf CIA generál David Petraeus. Zpráva na první místo staví Írán a hrozbu kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu. Velká část zprávy je také věnována Rusku a vyhlíží postupné zhoršování vztahů mezi oběma státy.
Autor: Ondřej Šlechta
Veto Ruska a Číny proti rezoluci o Sýrii v Radě bezpečnosti vyvolalo zuřivou reakci některých světových politiků, médií i veřejnosti. Kromě zmíněných dvou států všech zbylých 13 členů Rady bezpečnosti hlasovalo pro rezoluci, která vyzývá prezidenta Bašára Assada k odstoupení. Rezoluce podpořila plán, přijatý Ligou arabských států, jehož cílem bylo několikaměsíční násilí ukončit. Rusko, pro které Damašek představuje klíčového spojence v oblasti, myšlenku intervence v Sýrii, kterou by přijetí rezoluce v podstatě umožnilo, vnímá jako narušení syrské suverenity a navíc posiluje svou námořní přítomnost ve Středozemním moři. Čína v nátlaku na Assada spatřuje skrytý motiv, směřující k izolaci Íránu, jehož ohrožení Západem nechce dopustit. Je rusko-čínské veto otázce rezoluce za odstoupení prezidenta Assada výrazem bezbřehého cynismu, nebo prostou snahou o vytváření mocenské rovnováhy, které není cizí žádné velmoci?
Autor: Miloš Balabán
Ve víru evropské finanční a ekonomické krize se otázky obrany a bezpečnosti Evropy dostávají do pozadí. Na prvním místě jsou jiné priority, především záchrana eurozóny. Před dvaceti lety, po studené válce, po ztrátě jasného nepřítele, si evropské země NATO a EU vybíraly mírovou dividendu umožňující snižovat vojenské rozpočty. Dnes se scénář opakuje, vybírá se ovšem dividenda krizová. Vojenské rozpočty evropských zemí NATO klesly v posledních třech letech o 45 miliard dolarů, což se rovná ročnímu vojenskému rozpočtu Německa. Někteří ministři obrany evropských zemí se postupně stávají jakýmisi správci „konkursní podstaty“, tj. nefunkčních armád, které mají problémy zajistit provoz a odpovídajícím způsobem zaplatit profesionální vojáky. Tomu se přibližuje i ta česká.
Autor: Jan Schneider
Současná americká kampaň proti Íránu vykazuje jisté analogické rysy s taktikou, jež byla „na stole“ v roce 1940 v souvislosti s Japonskem.
Arthur McCollum, ředitel oddělení Dálný východ americké námořní zpravodajské služby, vypracoval k datu 7. října 1940 „Vyhodnocení situace v Pacifiku a doporučená US opatření“. Toto memorandum, obsahující osmibodový akční plán, předložil svým nadřízeným. Zdali se v této podobě dostalo až k tehdejšímu prezidentovi F. D. Rooseveltovi, je dodnes předmětem sporů. Nicméně faktem zůstává, že ústřední myšlenka memoranda, aktivně přimět Japonsko k učinění prvního nepřátelského kroku vůči USA, byla realizována. Přesně za 14 měsíců Japonci zaútočili na Pearl Harbor.
Staronoví aktéři mezinárodní bezpečnosti
Autoři Oldřich Bureš a Vendula Nedvědická působící na Metropolitní univerzitě Praha představují ve své práci ucelený pohled na problematiku soukromých vojenských společností. Pokud nepočítáme reportážní dílo R. Peltona „Oprávnění zabíjet“, které vyšlo v češtině a několik dílčích studií z odborných časopisů, je publikace zmíněných autorů vůbec prvním pokusem uchopit problematiku privatizace užívání vojenské síly jako celek.
Všechno je jinak
Autor: Ondřej Šlechta
Evropská unie prostřednictvím svých velvyslanců deklarovala zavedení ropného embarga proti Íránu od července 2012 a také sankce proti íránské centrální bance s cílem narušit financování jaderného programu. Ale bude to stačit? Bude to mít efekt? Nepoškodí to spíše odběratele? Cena ropy brent se v reakci na vyhlášení embarga vyšplhala v týdnu 23.-29.1. 2012 na 111 dolarů za barel. Írán je druhým největším producentem OPEC a vyprodukuje zhruba 2,5 milionů barelů denně, z nichž 450 000 putuje do zemí EU. Embargo na obchodování s íránskou ropou může výrazně poškodit evropské ekonomiky, pokud se nepodaří najít za íránský výpadek náhradu.
Autor: Andrej Slivka
Lze očekávat, že se Čína stane světovým hegemonem? A co jí v tom může zabránit? I na tyto otázky odpověděl tchajwanský profesor Yeh-chung Lu, který přijel na Masarykovu univerzitu přednášet o americko-čínských vztazích v jihovýchodní Asii.
Dají se současné čínsko-americké vztahy přirovnat k těm sovětsko-americkým za studené války?
Někteří akademici při popisu vztahu Spojených států a Číny termín studená válka skutečně používají. Ekonomická interdependence však činí současné vztahy Ameriky a Číny v porovnání s těmi studenoválečnickými naprosto odlišnými. Spojené státy představují obrovský trh pro čínský export a Čína je pro USA důležitá proto, že je největším držitelem amerického dluhu. Taková situace vytváří naprosto odlišnou situaci, a tak bych spíše použil termínu „vzájemná závislost“.
STRATFOR pravidelně monitoruje celosvětový stav hlavních potravinových komodit. Je to proto, že jakákoli kolísání mohou vést až k nepokojům v na import odkázaných státech. Jak se to nedávno ukázalo na příkladu Egypta. Většina zemí s rozvinutým agroprůmyslem neprodukuje více, než jejich populace zkonzumuje. Pouze nepatrné množství států je pak schopno vyvážet podstatné množství klíčových potravin do zemí, které nemohou nasytit vlastní spotřebu. Objem výroby zemědělsky exportních zemí je důležitým geopolitickým problémem. Vzrůstající poptávka po dodávkách potravin může způsobovat lokální bídu a skokový nárůst cen. To může vést až k politickým nepokojům a společenskému povstání v zemích, jejichž populace je na dovozu potravin závislá.
Je poněkud pitoreskní bavit se o ruské opozici proti volbám do Státní dumy ve chvíli, kdy je nejen v Moskvě, ale i v dalších ruských městech klid a po protestech není od 24. prosince ani vidu a ani slechu. Ano, v Rusku byla dekáda pracovního klidu, ale poklid u revolucionářů se zdá přeci jen poněkud zvláštní. Odjel by některý z ruských bolševických revolucionářů na dovolenou a komunikoval se sověty prostřednictvím facebooku nebo twitteru? Nebyla moskevská demonstrace 24. prosince labutí písní protestů? Profesora Oskara Krejčího jsme se proto zeptali na několik otázek týkajících se současné situace v Rusku, zejména pokud jde o protesty proti výsledkům voleb do Státní dumy a údajné manipulaci s jejich výsledky.
Autor: Ondřej Šlechta
Vzhledem k tomu, jak moc je nyní pod drobnohledem Írán a jeho jaderný program, je možné, že by v brzké době mohla odpovědná místa (v Tel Avivu a Washinghtonu) dojít k přesvědčení, že nazrál čas vyřešit problém silou. Možnost leteckého bombardování íránských jaderných reaktorů se může jevit jako poslední možnost, jak Írán v jeho údajné snaze získat atomovou zbraň zastavit. Selhal diplomatický nátlak, vyhrožování „šokem a hrůzou“ a nejistý výsledek slibuje pokus vyřadit, nebo poškodit íránský jaderný program pomocí zpravodajských služeb. Ty se pravděpodobně pokusily sabotovat íránskou jadernou infrastrukturu diverzními akcemi v podobě záhadných úmrtí a mizení jaderných vědců a ještě dříve pomocí počítačového viru (Stuxnet). Teherán je zjevně smířen i s tím, že Spojené státy prodaly jeho úhlavnímu nepříteli Saúdské Arábii zbraně za 60 miliard dolarů.
Autor: Miloš Balabán
Dnes již bývalý předseda Sboru náčelníků štábů americké armády admirál Mike Mullen prohlásil, že nejvýznamnější hrozbou národní bezpečnosti Spojených států je jejich dluh. Jak takové hrozbě může čelit armáda, která ročně spotřebuje stamiliardy dolarů, letos 662 miliard? Jedině tím, že přestane být neúnosným břemenem pro státní finance. Nepochybně to je jeden z hlavních důvodů, proč prezident Obama ohlásil plán armádních úspor v objemu 450 miliard dolarů v příštích 12 letech a poměrně razantní snižování stavu armády.
Při výbuchu bomby umístěné na automobilu v Teheránu zahynul profesor, podílející se na práci íránského jaderného zařízení v Natanzu. O život přišel i náhodný kolemjdoucí, zraněny byly dvě osoby, které byly spolu s obětí v autě, přičemž jeden z nich byl tělesný strážce. Írán okamžitě útok připsal Izraeli, ale zároveň oznámil, že smrt Mostafy Ahmadího Rošana vývoj jaderné technologie nezastaví. Washington odmítl íránské obvinění Izraele komentovat a zároveň popřel, že by s atentátem měli něco společného Američané. Faktem zůstává, že Íránem už delší dobu otřásají tajemné výbuchy, při nichž přicházejí o život lidé, silně zainteresovaní v íránském jaderném programu.
Navzdory rétorice by se mohlo jednat o nový posun ve studené válce mezi Íránem a Západem. Vojenský útok proti Íránu se Washinghtonu, i Tel Avivu příliš riskantní, a tak v zemi skrytě bojují především tajné služby. V uplynulých dvou letech tak záhadný výbuch otřásl například základnou raket středního doletu Šabáb-3. Záhadně zemřel jaderný fyzik Madžíd Šahríarí a íránský jaderný program ochromil zákeřný počítačový virus Stuxnet. Všechny akce jsou připisované izraelské zpravodajské službě Mossad nebo Američanům.
Nacházíme se v období, pro které jsou charakteristické radikální a hluboké strukturální změny v poměrně krátkém časovém horizontu. Současný cyklus tak svojí dynamikou připomíná transformační období v letech 1989 – 1991. Nynější období změn struktur má svůj počátek v krachu banky Goldman Sachs a následné ekonomické krizi v roce 2008. Charakterizuje jej fakt, že Evropská unie pravděpodobně narazila na svůj zenit a nefunguje, jak si její architekti představovali. Hospodářský vzestup Číny byl zpomalen, globální recese negativně postihla i další exportně orientované ekonomiky. Americké vojenské angažmá a následně odchod ozbrojených sil z Iráku vytvořily podmínky k širšímu prosazení Íránu v oblasti, což spolu s výbuchem arabského jara může dramaticky změnit rovnováhu v regionu. Rok 2012 ale nebude znamenat konec této transormace, která nastartovala v roce 2008 stejně tak, jako nebyl koncem tranformace ani rok 1991. STRATFOR přináší analytický pohled na vývoj v hlavních světových zlomových oblastech pro rok 2012.
Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. Vás srdečně zve ke kulatému diskusnímu stolu, který se koná 19.1. 2012 od 16:30 v prostorách ÚMV na téma „Skupina G20″.
Kulatého stolu se zúčastní:
Ondřej Jonáš, investiční bankéř
Jiří Čáslavka, analytik, Pražský institut pro globální politiku – Glopolis
Moderátor: Robert Schuster, šéfredaktor Mezinárodní politiky
Autor: Ondřej Šlechta
Šéf české diplomacie v rozhovoru pro časopis Spiegel kritizoval chování Německa a Francie v Evropské unii. Podle Karla Schwarzenberga berou Němci spolu s Francouzi nedostatečný ohled na malé a střední státy. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy se sejdou, debatují o politice na soukromých schůzkách a ostatním pak sdělí výsledek bez ohledu na jejich názor, postěžoval si Schwarzenberg. To je zajímavý posun zasluhující několik poznámek.
Zaprvé, z úst českého ministra zahraničí vyšla po dlouhé době věta, kterou přeneseně můžeme chápat jako náznak, že si dělá starost i o české zájmy. O to víc je kritika chování tandemu Merkelová-Sarkozy z oficiálních českých míst (tedy ne z mediálního euroskeptického undergroundu nebo z Hradu) potřebná a vítaná.
Autor: Oskar Krejčí
Asociace bývalých zpravodajských důstojníků uspořádala před měsícem na Panevropské vysoké škole v Bratislavě mezinárodní sympozium „Problémy zpravodajských služeb v otevřené společnosti“. Toto je jedno z vystoupení, která tam zazněla.
Prohlubující se nejasnosti kolem krize Západu vyvolávají otázky, zda by řešení mohly napomoci zpravodajské služby. Zda ony mohou – přímo či nepřímo – připravit nebo přijmout kvalifikovaná rozhodnutí, zajistit stabilitu a rozvoj. Ta otázka nepostrádá logiku: některé výzkumy naznačují, že ve zpravodajských službách pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice. Už Sun-c’ ve svém traktátu Umění války, starém dva a půl tisíce let, připomínal, že „osvícený vládce a moudrý vojevůdce proto ve svém vojsku vyhledají muže, kteří nad všechny vynikají inteligencí, a učiní z nich zvědy“.
Americký prezident Obama v Pentagonu představil své plány na šetření v oblasti obrany. Jeho cílem je snížit rozpočet ozbrojených sil o 487 milard dolarů. Zároveň by mělo dojít k rozsáhlému personálnímu zeštíhlení. To by mělo postihnout převážně Armádu (ze současných zhruba 565 000 na 490 tisíc mužů a žen) a jednotky Námořní pěchoty (United States Marine Corps), zatímco námořnictvo (US Navy) a letectvo (US Air Force) bude nadále zachováno. Ozbrojené síly Spojených států mají být menší, levnější a stále stejně silné a ochotné prosazovat své zájmy v zahraničí, především v Asii. Svého oficiálního konce se dočkala i doktrína vedení dvou velkých válek zároveň. Nyní by ozbrojené síly měly být schopny vést jeden velký konflikt a zároveň mít schopnost narušovat aktivity dalšího oponenta.
Autor: Jakub Janda
Západ svým iniciativním zásahem v Libyi sice aktuálně zaznamenal úspěch, avšak nečinnost směrem k Sýrii tvrdě zrcadlí skutečnost, že za politickým rozhodnutím nebyly jen vznešené důvody, ale i osobní motivace dvou západních státníků.
Dnes, v lednu 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou Přechodné vlády přinesla mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace. Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se Přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná skrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci hesla Responsibility to protect, který není doočíbijícně potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).
Autor: Oskar Krejčí
Probíhající desetidenní cvičení íránských ozbrojených sil je konfrontováno se zesílením ekonomických sankcí USA vůči Teheránu. Írán zároveň hlásí pokrok ve svém jaderném programu, který většina Západu pokládá za snahu získat nukleární zbraně, a Spojené státy posílení své flotily v Perském zálivu o jednu letadlovou loď. Protože při řešení sporu selhává diplomacie i nástroje mezinárodního práva, znovu se otevírá otázka, zda nenastoupí vojenské řešení. Odpověď na ní má politický, vojenský a ekonomický rozměr.
ELEANOR HALL: Now to the United States where a former intelligence analyst is warning the Obama administration to step back from blaming Iran for the foiled assassination plot against the Saudi ambassador in Washington.
The US attorney-general says Iran is behind what would have been a blatant act of international terrorism and which investigating authorities said was intended to be a prelude to other attacks.
The Iranian regime is denying any involvement in the plot and says the allegations are US propaganda.
At a press conference announcing the plot and the charging of two Iranians, attorney-general Eric Holder said that the US would „hold Iran accountable for its actions“.
The US Secretary of State, Hillary Clinton also warned that the US will consider ways to isolate Iran from the international community.
V průběhu posledního sčítání lidu vzniklo na Sibiři politické hnutí usilující o odtržení Sibiře od Ruské federace, prohlášení Sibiřanů za samostatný národ a následné připojení Sibiře ke Spojeným státům. Hnutí je na Sibiři poměrně populární, obyvatelé Sibiře mají pocit, že „dotují“ Rusko a více Moskvě dávají, než dostávají.
V čele separatistického hnutí je sedmatřicetiletý Vladimír Kyseljov. Požaduje zbavit se vlivu Moskvy, ale sám říká, že samostatná Sibiř nemá šanci na vlastní život a řešení vidí v tom, že bude připojena ke Spojeným státům podobně jako Aljaška nebo Kalifornie.
Podle informací britského a amerického tisku (zde, zde a zde) hackeři ze známé skupiny Anonymous údajně zaútočili na webové stránky společnosti Strategic Forecasting, poskytující bezpečnostní analýzy, geopolitické zpravodajství a prognózy mezinárodního vývoje, které jsou v posledních dnech roku 2011 nedostupné. Podle prvních infiormací z 25. prosince skupina hackerů, označujících se jako „Anonymous“, nabourala stránky think-tanku STRATFOR a zcizila údaje předplatiletů, včetně čísel jejich kreditních karet. Hackeři, kteří do nitra stránek STRATFOR pronikli tvrdí, že se jim podařilo stáhnout zhruba 200GB dat.
Twitterový účet @YourAnonNews, který je údajně oficiálním twitterovským kanálem skupiny Anonymous, vydal příspěvek, kde za hlavní důvod úspěšného útoku označil fakt, že přístupy k datům o kreditních kartách odběratelů nebyly šifrovány.
Autor: Oskar Krejčí
I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu.
Autor: Juraj Nosál
Ministryně zahraničí USA Hillary Clinton označila ve svém článku publikovaném tento měsíc ve Foreign Affairs tohle století a nadcházející dekády v americké zahraniční politice za pacifickou éru. Tento region se podle ní v nadcházejících letech stane klíčovým motorem globální politiky a zpráva celému světu (a primárně Pekingu) je jasná – Washington bude u toho.
Tohle směřování potvrdil také prezident Obama. Během svého 9denního turné po regionu to deklaroval několikrát – USA jsou a zůstanou pacifickou mocností. A tentokrát nezůstalo jenom u slov. Na společném vystoupení s australskou premiérkou Juliou Gillarad oznámil Obama rozhodnutí posílit americko-australskou vojenskou spolupráci o 2 500 příslušníků námořní pěchoty, kteří budou od poloviny příštího roku umístění v severoaustralském Darwinu. Oznámení, které Peking rozhodně nepotěšilo a jehož reakce v podobě námořního cvičení v Pacifiku na sebe nenechala dlouho čekat.
Smrt severokorejského vůdce Kim Čong-Ila vyvolala dvě zásadní otázky: zda bude předání moci do rukou jeho syna Kim Čong-Una hladké a jak moc se změna projeví na stabilitě regionu.
Od konce studené války je bezpečnostní dynamika severovýchodního Pacifiku silně ovlivňována vývojem vztahů na korejském poloostrově. Do vztahů mezi Severní a Jižní Koreou vstupují zájmy Spojených států, Ruska a Japonska. V minulosti zde všichni využívali dohod a snah o zprostředkování a zmírnění napětí v souvislosti se severokorejskými vojenskými provokacemi a nukleárním programem především s cílem posílit svůj vliv v oblasti, zatímco multilaterální přístup při jednání s Pchjongjangem ochránil společné zájmy na udržení stability během potenciálních neklidných časů, kterých jsme právě dnes svědky.
Terorista původem z Venezuely a vlastním jménem Ilyich Ramírez Sánchez, který jezdíval i do bývalého socialistického Československa, na závěr procesu trval na své nevině.
Soud dvaašedesátiletého Carlose uznal vinným ze čtyř vražedných útoků a odsoudil ho na doživotí s možností podat žádost o propuštění po 18 letech. Obhájci označili přelíčení za zpolitizované a vyčítali soudu, že při hledání důkazů čerpal z archivů bývalých komunistických zemí.
Sám Carlos při obhajobě nešetřil silnými slovy. „Jsem živoucí archiv, většina lidí mé úrovně je po smrti,“ řekl soudu. Zvlášť pochvalně se vyjádřil o Muammaru Kaddáfím: „Tento muž vykonal víc než všichni revolucionáři.“
Ruští odborníci mají údajně zájem prostudovat si americký „neviditelný“ bezpilotní letoun RQ-170, který padl do rukou Íráncům během neúspěšné špionážní mise. Podle ruských zdrojů a informací izraelské agentury DEBKA je Írán ochoten nechat ruskou stranu letoun prozkoumat, ale klade si vysoké požadavky. Požaduje od Rusů moderní raketovou technologii, cetrifugy na obohacování uranu a protiraketový systém S-300PMU-1, který je schopen zasahovat neviditelné letouny a střely s plochou dráhou letu.
Autoři: Jakub Janda, Filip Tuček
S přední českou odbornicí na Blízký východ o nové evropské levici a měnícím se mezinárodním vnímání Palestiny, o síle partnerství Izraele se Spojenými státy a o blízkosti České republiky k židovskému státu.
Před nedávnem palestinský prezident M.Abbás přednesl před OSN návrh na uznání palestinské státnosti. Přestože neprojde Radou bezpečnosti, ve Valném shromáždění se těší široké podpoře. K tomu připočtěme úspěšný pokus Palestiny o vstup do UNESCO a všeobecně sílící propalestinskou podporu. Co toto přinese Palestině jako celku a lidu v Palestině konkrétně?
Palestinskému lidu to přinese dobrý pocit. Ale v praxi se toho mnoho nezmění. Izrael se zřejmě vymezí vůči Abbásovi ještě silněji než dosud, protože bude mít pocit, že je zatlačen ke zdi. A v takové situaci nelze čekat, že by byl izraelský premiér Netanjahu příliš vstřícný. Druhým problémem pro Palestince bude postoj Spojených států. Prezident Obama investoval mnoho svého politického kapitálu do snah přivést Palestince a Izraelce k jednacímu stolu. Tím, že Palestinci si k řešení raději vybrali mezinárodní prostředí, de facto obcházejí americkou taktiku.
Americká soukromá bezpečnostní společnost Xe Services, dříve známá jako Blackwater, mění název. Současný výkonný ředitel společnosti, Ted Wright, v rozhovoru pro Wall Street Journal přiznal, že změna názvu z „Xe Services“ na „Academi“ signalizuje mimo jiné změnu firemní strategie.
Blackwater založil bývalý příslušník US Navy SEALS Eric Prince. Během operací v Iráku byla několika závažnými incidenty pověst Blackwateru poškozena a v roce 2007 došlo k reorganizaci a změně názvu na Xe Services. V roce 2010 prodal Eric Prince svůj podíl ve firmě investiční skupině USTC Holding LLC.
When Vladimir Putin recently published an article in the Russian daily Izvestia that officially announced his plans for the establishment of an Eurasian Union in the geographical space of former USSR countries, he caused quite an uproar in the Western media. (1) The headlines such as those in the Telegraph run that Putin’s wish is nothing short of re-forming ‘a pseudo-Soviet Union’ reassuring readers that the plan is about ‘reclaiming the Russian Empire’ (2), even though in the same article Putin explicitly rejected any comparison with the USSR.
Newspaper commentaries are naturally inclined to exaggeration and the use of catchy words to raise readership figures, but they still reflect general fears of the West towards the resurgent Russian foreign policy of the last decade. The essential policy question for the EU and US is whether these concerns about a Eurasian union are justified and reflect a real threat of some ‘incoming Russian empire’. Or perhaps, if considered from a different angle, the Putin’s and Russian administration’s plans might just as well present the NATO allies with a real strategic opportunity.
Autor: Fareed Zakaria
Je obtížné najít stát, který je více protiamerický, než Pákistán. Podle nedávných orůzkumů mínění jen asi 12% Pákistánců cítí ke Spojeným státům sympatie. Toto číslo pravděpodobně ještě kleslo poté, co americký útok zabil v minulých týdnech 24 pákistánských vojáků. Jejich političtí lídři, z nichž řada podporuje afghánskou milici, na tom nejsou o moc lépe. Zatímco uplynulých deset postupně sílí protiamerické vášně, Washinghton na adresu Islamabádu nešetří chválou, ani dolary, což doteď činí zhruba dvacet miliard.
Je načase si přiznat, že americká politika vůči Pákistánu prostě nefunguje. To píši jako někdo, kdo dříve podporoval sbližování s pákistánskou vládou jako „nejmenší zlo“. S každým měsícem se ale čím dál víc ukazuje, že tento vztah je k ničemu.
Autor: Filip Tuček
Bezpečnostní politika Spojených států amerických prochází značnou revizí. Postupně odstupují od role „globálního policisty“, do které se po skončení Studené války, částečně sami, pasovali. Důvody jsou zejména ekonomické. Růst amerického deficitu, nutnost hledat úspory, vyčerpání dvěma dlouhými válkami a v neposlední řadě růst nových, silných aktérů, jejichž konkurence tlačí Spojené státy k neustále dražší modernizaci svých kapacit. Poměr cena/užitek je navíc, jak upozorňují ve své studii američtí profesoři M.Parent a P.K.MacDonald (1), neustále klesající.
Autor: Miloš Balabán
Když nejlepší ministr financí ve střední a východní Evropě Miroslav Kalousek prohlásí, že kolaps eura by mohl mít „takový fatální hospodářský, rozpočtový i sociální dopad na ČR, že v tu chvíli všechny demokratické strany se musí zmobilizovat ke společnému řešení. A tam musí padnout všechna ideologická tabu, protože pak už to není souboj o ideje, ale boj o holou existenci“, musí člověk zpozornět. Třeba i proto, že případný kolaps eurozóny označil počátkem týdne v Berlíně za největší bezpečnostní hrozbu Polsku polský ministr zahraničí Radek Sikorski.
Zdá se tedy, že se politické elity připravují na černé scénáře budoucího politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje v Evropě. Může se je ale podařit odvrátit. Ostatně Sikorski ve svém projevu řekl něco, co si zatím nedovolil říci žádný polský ministr zahraničí: „Bojím se německé moci méně, než se bojím německé nečinnosti. Jste evropský nepostradatelný národ. Nesmíte si dovolit selhat. Nikoli dominovat, ale vést k reformám“.
Autor: Jakub Janda
Recenze knihy Karla Kovandy „Zápasy o svědomí“
Útlá publikace o celkem 146 stranách přináší čistých sedmdesát stran rozhovoru autora s bezesporu nejvýraznějším karierním diplomatem samostatné České republiky – Karlem Kovandou. Syn rodičů sloužících v britské armádě emigroval z komunistického Československa v roce 1970 do USA, kde na prestižním MIT získal doktorát z politologie a po práci v soukromém sektoru a pro Rozhlas Peking v Číně pomáhal manažersky restrukturalizovat českou zahraniční službu při federálním dělení státu a diplomatických misí v roce 1993.
Autor: Ondřej Šlechta
Na bezpečnostní konferenci v Bonnu přislíbil Západ afghánskému prezidentovi Karzáímu ekonomickou podporu do roku 2024. Podle očekávaní tak předpokládané stažení koaličních vojsk v roce 2014 neznamená úplné vyklizení pozic. Je potřeba v této souvislosti dodat, že mezinárodní společenství investovalo v afghánské kampani příliš mnoho, než aby Afghánistán opouštělo se staženým ocasem. Poslední týdny je totiž Afghánistán opět v zorném poli veřejného mínění díky sporům, které rozvířil sousední Pákistán poté, co americké letectvo v rámci protipovstalecké operace zasáhlo pozice pákistánské armády na afghánsko-pákistánském pomezí. Situaci koaličních sil v Afghánistánu navíc možná bude komplikovat i postoj Ruska. Jeho představitelé před několika dny prohlásili, že v případě realizace amerického protiraketového deštníku Rusko nevylučuje reakci v podobě přehodnocení svého doposud postoje k severní distribuční cestě, která má strategický význam pro zásobování koaličních sil a vede z baltských přístavů přes území Ruské federace.
Šéf teroristické sítě Al-Káida Ajmán Zavahrí se přihlásil k srpnovému únosu amerického humanitárního pracovníka v Pákistánu. Výměnou za jeho propuštění požaduje od Spojených států zastavení náletů na pozice islámských radikálů v Afghánistánu, Pákistánu, Somálsku a Jemenu.
Zpravodajské služby evropských států předpokládají, že po odchodu sil ISAF z Afghánistánu eskaluje současná situace v Afghánistánu ve vznik nové občanské války. S odvoláním na interní dokumenty vojenských zpravodajských služeb USA a Spolkové republiky Německo to uvedl německý list Bild. V německém Bonnu má v příštích dnech probíhat důležitá mezinárodní bezpečnostní konference, věnovaná právě situaci v Afghánistánu. Setkání ministrů zahraničí zemí aliance s afghánským prezidentem Hámidem Karzáím má „upevnit partnerství mezinárodního společenství s Afghánistánem a posunout politický proces v zemi“. Německý magazín Spiegel ovšem tvrdí, že neoficiálně je summit předehrou ke stažení 130 000 příslušníků mezinárodních armád do konce roku 2014.
Podle nedávného tvrzení agentury AFP rozpracovává Velká Británie plány, jak se zachovat v případě rozpadu eurozóny. I Británii, stejně jako celé Evropě, podle pondělního vyjádření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) hrozí na začátku příštího roku recese.
Představitel Úřadu pro finanční služby (FSA) Andrew Bailey, který je současně jedním z ředitelů Bank of England, ve čtvrtek uvedl, že britské banky připravují plány na případný rozpad, ale nemají je zatím propracované.
Autor: Miloš Balabán
Evropská unie sužovaná krizí eurozóny se zřejmě dostává do kritické fáze. Vypovídá o tom i dominový efekt pádu řady vlád v Evropě následovaného mimořádnými volbami. V případě Řecka a Itálie to nakonec vyústilo i v instalování „technokratických“ předsedů vlád.
Politické strany zde více či méně ustupují do pozadí, výsledky voleb se zdají být druhořadými. Důležitější je zajistit přijímání rozsáhlých ekonomických úsporných opatření. Technokraté se k tomu zdají být vhodnější než politické strany, které jsou už v mnoha ohledech jednak politicky zkompromitované a jednak neschopné čelit náporu a vlivu globálních finančních trhů.
Syrsko-turecké vztahy prošly za posledních 15 let závažnými změnami. Od nepřátelství, které pramenilo ze syrské podpory kurdským separatistům, přes spolupráci až po postupné odcizení v posledních měsících, kdy se Ankara pod vlivem narůstající brutality zdejšího režimu a s ohledem na vlastní zájem prezentovat se jako rozumná a demokratická síla v oblasti začala k prezidentu Bašáru Assadovi obracet zády.
Pohledem aktuální situace je pro Turky vývoj událostí v Sýrii ideální příležitostí jak posílit své postavení lokální velmoci a úlohu regionálního mírového zprostředkovatele. Smyslem turecké politiky je v kritických bodech blízkovýchodní politické situace nabídnout muslimskému světu asertivitu a alternativu „laskavějšího hegemona“ v protikladu k USA, Izraeli a výhledově také Íránu. Ankara věnuje Sýrii mimořádnou pozornost především ze dvou důvodů: má zde silné ekonomické zájmy a vzhledem k národnostně výbušné situaci v Sýrii panuje z jejího pohledu obava, že po pádu Assada dojde na syrském území k chaosu a vytvoření politického vakua, které výrazným způsobem aktivizuje kurdský separatismus.
Autor: Filip Tuček
Revoluční dění v severní Africe a v západní Asii, nelehká situace Izraele v souvislosti se sílící mezinárodní podporou Palestině, prohlubování spolupráce s EU i NATO. Všechny tyto události obnažily v plné nahotě důležitost Turecka nejen pro region, ale i pro Evropu. V otázce její bezpečnosti začíná hrát tato země zásadní roli.
Autor: Fareed Zakaria
V uplynulých dnech vydala Mezinárodní agentura pro atomovou energii velmi vážnou zprávu o íránském jaderném programu. Argumentovala tím, že Írán pravděpodobně experimentuje s technologiemi, které mu umožní vybudovat nejen civilní jaderný program, ale i jadernou výzbroj. Takové zjištění je v příkrém rozporu s tvrzeními bývalého šéfa MAAE Mohammeda El Baradeje, stejně jako s pár let starým hodnocením amerických zpravodajských služeb. Je otázka, jak tomu všemu rozumět. Írán sice vytváří robustní jaderný program, ale nejsem si jistý, co přesně má za lubem.
Shodou okolností v době, kdy americká administrativa hovoří o definitivním odchodu svých ozbrojených sil z Iráku, spatřila světlo světa kniha, která bude oceňovaná i nenáviděná, budou se k ní vracet komentátoři s poukazem, že věci v ní popisované se mohly při troše dobré vůle odehrát jinak, stejně jako se najdou tací, kteří budou její závěry relativizovat. Buď jak buď, nikdo jí nebude moci upřít, že je založena na faktech a hlubokých profesních zkušenostech.
Arabista Miroslav Belica strávil dlouhou dobu v československých a posléze českých diplomatických službách na Blízkém východě. Spoluautorem knihy je jeho syn Tomáš, který měl během otcových cest po světě možnost studovat na Bagdádské univerzitě, a poznal tak Irák z jiné stránky než pohledem diplomatických kuloárů, jednacích sálů a služebních cest po zemi. Oba autoři byli přímo vtaženi do víru často rozhodujícího dění a jejich prožitky představují cenný materiál pramenného charakteru. Nespornou výhodou publikace je, že vychází v době, kdy už Irák není zahraničněpolitickým tématem číslo jedna, a problém tak dostal potřebný čas, aby se zacelily nejhorší rány a opadly neostřejší emoce.
Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. Vás zve na přednášku s následnou diskusí:
O otázce denuklearizace celého korejského poloostrova
Přednáška s následnou diskusí se bude konat v úterý 29. listopadu 2011 od 16:00
Místem konání bude Ústav mezinárodních vztahů, Nerudova 3, Praha 1
Moderátor: Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů
Častým argumentem při odůvodňování neúspěšnosti mezinárodní politiky ve vztazích s Ruskou federací je energetická závislost. Není ale problém jinde?
Nedrážděte ruského medvěda, zavře nám plyn! Lépe mu ustoupit a mít teplo než riskovat, že mí voliči budou mrznout. Nepište o hladomoru let 1932-1933, Rusku se to nebude líbit! Potřebujeme ruské kontrakty, nekažte nám byznys řečmi o lidských právech a demokracii. A tak dále a tak podobně.
Rozhovor s poradcem premiéra Romanem Jochem o českém vztahu k Moskvě, Izraeli a vzestupu nacionalismu v Evropě
Pane Jochu, rádi bychom s vámi hovořili o české národní identitě a nacionalismu jako takovém. V dnešní Evropě můžeme pozorovat vzestup nacionalistických proudů – stačí se podívat do Francie, Nizozemska či Finska. Roste podle vás nacionalistická tendence i v České republice?
Vámi zmíněné trendy bych nevnímal ve smyslu (francouzského, nizozemského) nacionalismu jako takového, spíše se jedná o nárůst vědomí evropské civilizační identity. Ta je obyvatelstvem vnímána jako podlamovaná v důsledku příliš rozsáhlé islámské imigrace a nedostatečně prozíravé politiky elit, které kladly malý důraz na zachování této identity. Jediný skutečný nárůst nacionalismu v současné Evropě bych viděl v Orbánově Maďarsku.
Na počátku 21. století patří Čína k zemím, které nelze postihnout jednoduchými charakteristikami. Německý novinář a sinolog Frank Sieren, který dlouhodobě žije v Pekingu a platí za jednoho z jejích nejzasvěcenějších znalců, zpovídal bývalého západoněmeckého kancléře Helmuta Schmidta, který se za svou bohatou kariéru setkal s řadou bývalých i současných čínských vůdců včetně Mao Ce-tunga. Výsledkem je téměř třísetstránková publikace mapující historii, Schmidtovy rozhovory s čínskými politiky, vztah Číny k světu a perspektivy jejího vývoje v budoucnosti.
Před pár týdny se objevila zpráva, že ministerstvo zahraničí zruší obchodně-ekonomické úseky na českých ambasádách. Je to podivný signál v době, kdy sílí hlasy, že musíme náš export směřovat mimo uvadající trhy Evropské unie. Uplynulo deset let od chvíle, kdy politolog Petr Robejšek přednesl na výročním zasedání českého diplomatického sboru legendární přednášku o roli ekonomické diplomacie. To, co prohlásil, opakuje ve svých textech dodnes, protože podstata zůstává stejná. Mezinárodní politika dnes znamená boj o blahobyt, jaký by chtěli všichni i když ví, že se na všechny dostat nemůže.
Muammar Kaddáfí je již třetím dlouholetým arabským vládcem, který v průběhu necelého roku zmizel v propadlišti dějin. Dopadl ale zatím nejhůře oproti tuniskému exprezidentovi Ben Alímu, který uprchl ze země do exilu v Saudské Arábii a egyptskému exprezidentovi Mubárakovi, kterého ukazují před soudem na nemocničním lůžku umístěnému v kleci. O osudu Kaddáfího zřejmě přemýšlejí i další ještě žijící a dosud vládnoucí arabští diktátoři. Na Kaddáfího si ale jistě vzpomínají i mnozí západní politici, kteří s ním po jeho „pokání“ v roce 2003 čile vyjednávali o politické i ekonomické spolupráci a to vlastně až do poslední chvíle předtím, než se i jeho režim začal hroutit. Možná, že si oddechli, že nedojde k soudu s diktátorem, protože by na povrch mohly vyplynout mnohá fakta o podobě jejich „reálpolitiky“.
Rusko opisuje začarovaný kruh
Ruské politické manévry neprobíhají tak hladce, jak si jejich strůjci přáli. Dosavadní prezident Dmitrij Medveděv sice na sjezdu vládní strany Jednotné Rusko otevřeně přiznal, že na prezidenta bude ve volbách příští rok opět kandidovat současný premiér Vladimir Putin a on sám povede vládní stranu do parlamentních voleb již letos na podzim. Proti se ale postavil ministr financí Kudrin, podle mnohých ještě nedávno horký kandidát na premiérské křeslo.
Následky Kudrinovy kritiky směrem k prezidentu Medveděvovi na sebe nenechaly dlouho čekat. Alexej Kudrin, jehož lze právem považovat za architekta ruské fiskální politiky a systému rezervních fondů, které uchránily ruské hospodářství od nejhorších dopadů ekonomické recese, v křesle ministra financí končí. Pomyslná škatulata za zdmi kremelského paláce ale možná znamenají víc než jen výměnu rolí v sehraném týmu, který kormidluje největší stát světa.
Poslední rozhovor, který za svou bohatou kariéru Jiří Gruša poskytl. Interview o vývoji i absurditě nacionalismu a také o tom, že k vypořádání se s národní minulostí jsou třeba tři generace.
Pane Grušo, protože Vy jste byl signatářem Charty a rozhodně jste nebyl příznivcem nového režimu, rádi bychom s Vámi mluvili o tom, jak jste prožíval srpen 1968 a následnou okupaci.
Já jsem okupaci prožíval poměrně dost z blízka v domku v S Čechách, moje děti byly mezitím na Slovensku s mým tchánem. Když najednou přišla zpráva o okupaci, nevěděl jsem co se s nimi děje. Zda jsou ve Vídni, nebo jestli je nezavřeli. Pak jsem dostal zprávu z Vídně, že jsou v pořádku, a tak jsem odjel do Prahy, kde jsme v ulicích rozdávali časopis tzv. letáky, a také časopis Sešity, který jsme i vydávali. Objevovaly se tam moje články, které se následně ocitly v Bílé knize vydávané Rusy, na důkaz české kontrarevoluce.
Střelec původem ze Srbska vypálil v pátek několik ran na americkou ambasádu v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Pak ho zneškodnil policejní odstřelovač, zraněného muže zatkla policie, informuje server bosenského deníku Dnevni Avaz a agentury Reuters a AFP.
Somálští ozbrojenci unesli další dva humanitární pracovníky. Tentokrát se zmocnili šedesátiletého Američana a jeho třicetileté kolegyně z Dánska. Oba v rámci mise dánské humanitární organizace Danish Demining Group pomáhali místnímu obyvatelstvu v severním Somálsku poblíž města Galkayo.
O únosu informovali agenturu AP dva zaměstnanci Danish Demining Group, kteří si nepřáli být jmenováni, protože nejsou oprávněni ke komunikaci s médii.
S profesorem mezinárodních vztahů Oskarem Krejčím o chybném chování NATO, primitivním kolonialismu Západu a chybách české diplomacie.
Jak se s odstupem času díváte na vývoj války v Libyi? (rozhovor vznikal v době před smrtí Muammara Kaddáfího, pozn. red.)
Technicky vzato, konec konfliktu může přijít v několika podobách. Kaddáfího můžete zlikvidovat jednou bombou, když se trefíte, a situace se dramaticky změní. Můžete posílit akce pozemními jednotkami a rychlost řešení se akceleruje. Problém však je, že Západ vede čtvrtou, možná pátou válku na základě velmi špatného politického zadání. Pokouší se řešit cíle, které jsou řešitelné diplomaticky či nátlakovou politikou, vojensko-technickými nástroji. Vojensko-technická převaha Západu je evidentní. Jenže když vpadnete do Iráku a máte velmi špatně provedenou politickou analýzu, výsledek je otřesný. Totéž platí o Libyi: nejde přece o to porazit Kaddáfího, ale kdo přijde po něm? Problém není vojenský. Je v politických elitách, které neumějí správně zanalyzovat situaci a připravit řešení. Vojáci poté fungují, pejorativně řečeno, na zakázku. Dnes fungují na špatnou zakázku špatně, byť by během chvilinky mohli pozemními silami obsadit Libyi, stejně jako obsadili Irák. V tom je ta tragédie.
Reflexe politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje po dvou dekádách, které v prosinci 2011 uplynou od zániku Sovětského svazu a vzniku Ruské federace a možnosti a směry další spolupráce v politické, ekonomické a bezpečnostní oblasti mezi EU, NATO a Ruskem.
Termín: 11.11. 2011
Interview with Enzo Casolini, CEO of Eurofighter, about potentional import of fighters to small countries like Czech Republic, huge tender for Indian army and importance of having the strong advantage in the air.
Mr. Casolini, how do you assess the prospect of obtaining Eurofighter by smaller countries like Czech Republic? Do you think that Eurofighter is competitive in this field with lighter aircrafts such as Gripen, or Fighting Falcon ?
Eurofighter Typhoon is more than competitive with all the contemporary offers: the total package of joining the “Typhoon Family” provides not only benchmarked “omni” role capability, but holistic benefits of inter-Nation collaboration both industrially and Militarily. This unique relationship with the founding four partner Nations of Germany, Italy Spain and the UK, cannot be replicated by any other offer, and all future Customer Nations, whether large or small, can value the impact to them of such a relationship.
Zakladatel analytické společnosti Strategic Forecasting George Friedman v knize Příštích sto let načrtává obrysy toho, jak by se svět a lidská společnost v následujících zhruba sto letech mohly proměňovat a vyvíjet, jaké vzniknou nové konfliktní linie, a dokonce se odvažuje nastínit průběh světové války, kterou očekává v polovině 21. století. Pokud by se autorovy odhady vyplní, nejvýznamnějšími událostmi první poloviny tohoto století budou následky rozpadu Ruska a autorem předpokládané politicko-ekonomické krize Číny. Z vakua v eurasijském prostoru povstanou tři mocnosti, které začnou na úkor Ruska a Číny rozšiřovat svůj vliv – Polsko, Turecko a Japonsko.
Další ze sci-fi románů? Podobnou otázku nedůvěřivého čtenáře autor v knize několikrát předpokládá a téměř okamžitě své teze obhajuje. Jako klasický odchovanec realismu a geopolitiky tvrdí, že zásadní geopolitické konflikty mají tendenci se vracet, pokud se v minulosti definitivně nevyřešily.
Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes je na volné noze. Je tvůrcem návrhu konceptu ekonomické diplomacie České republiky. Vzdělával členy Generálního štábu německé armády a dlouhodobě se věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční sféry. Na otázky našich spolupracovníků odpovídal v říjnu 2011.
Dva Američané íránského původu údajně plánovali pumové útoky na izraelskou a saúdskoarabskou ambasádu ve Spojených státech. Jejich hlavním cílem měl přitom být saúdskoarabský velvyslanec v USA Adel Al-Jubeir. Po zásahu bezpečnostních složek, které komplot odhalily, byl zadržen jeden z podezřelých a druhý je na útěku. Oba mají podle amerických úřadů vazby na Íránské revoluční gardy, zvané Al-Quds. Federální soud v New Yorku již oba podezřelé atentátníky obvinil z plánování úkladné vraždy.